Archiv rubriky: Nový Zéland

ZÉLAND – PSYCHEDELICKÝ ROADTRIP PO JIŽNÍM OSTROVĚ – ČÁST DRUHÁ + VIDEO

Na úvod sdílím své žonglovací video, kde jsou zachyceny krásy Nového Zélandu a tyto dva poslední příspěvky jsou i jakási backstory k němu..

9. den
Isthmus Peak trek
Opěvovaný a doporučovaný trek u Wanaky. Vstal jsem za tmy zaparkovanej u jezera, proběhla snídaně a výškrab s autem po kluzkém kamenitém svahu nahoru na silnici. Po pěti kilometrech jsem zaparkoval a hledal trek. Byly tam dvě matoucí šipky, každá ukazovala na jinou stranu. Zkusil jsem první a šel křovím pochybnou cestou, přeskočil jsem po kamenech potok a moc se mi to nezdálo. Potkal jsem velké mrtvé zvíře. Everything is gonna be alright.

DSC02166

DSC02167

Když jsem ladně sbíhal kopeček, zasekla se mi noha o nějakou liánu a rozjebal jsem si koleno až jsem zařval. Bebe dobré ráno.

DSC02178

DSC02180

Rozchodil jsem to a šel nahoru na kopec. Usoudil jsem, že to byla asi ta druhá šipka. Uviděl jsem nějaké dvě slečny na silnici- tam kde jsem špatně odbočil, hledaly cestu, řekl jsem jim ať nejdou tudy, ale ať se podívají zda cesta vede o kus dál po druhé šipce. Vedla- vrátil jsem se a vyšel správnou cestou. Šel jsem po pastvinách nahoru. Když se rozednilo, pohledy na okolní zasněžené hory a sytě modré jezero byly dechberoucí.

DSC02170

DSC02172

Trek byl tedy ještě lepší než jsem čekal a čím jsem byl výše, tím více sněhu leželo na trase. Na vrchol jsem došel kolem oběda, pokecal se starým kanaďanem a dcerou o surfování, kitingu, horolezectví.

DSC02176

DSC02193

DSC02187

DSC02192

DSC02182

DSC02201

Kakaové boby, Kratom a Mucuna je příjemná sportovní kombinace rostlin. Dál pod vrcholem v závětří na slunci bylo tak teplo, že jsem mohl jít do půl těla a vstřebat nějaký ten vitamín D. Zakouřil jsem si Changu.. Pohled na hory a jezero byl jak z jiné planety.

DSC02199

K večeru jsem jel směr Queenstown a přespal jsem u jezera po cestě.

10. den
Queenstown – Hory, muchomůrky a floating
Vstal jsem v šest za tmy a jel 70 km do Queenstown, což je jedno z nejkrásnějších měst Nového Zélandu, díky poloze u sytě modrého jezera v zasněžených horách. Scenérie byly jak z pohlednice a tvořily úžasnou kulisu, zatímco jsem za východu slunce sjížděl do města. Čekal mě ikonický a nejslavnější trek v Queenstown- Ben Lomond. Dá se začít buďto přímo dole ve městě, nebo si člověk může zaplatit lanovku a nechat se kus vyvézt. Zvolil jsem poctivě delší cestu zezdola, s tím že to dám na Kaktusu. Cesta z města vedla lesem podél mountain bike drah, blah blah blah, najednou jsem se objevil, ani nevím jak, v lese PLNÉM muchomůrek. That escalated quickly.

DSC02238

„Nikdy jsem nic takového neviděl“ (mimochodem, moje oblíbená věta na tomto kulervoucím roadtripu). Jedna vedle druhý, kilometry červenobílých magických klobouků rozesetých všude po lese. Pár dní předtím jsem na pár muchomůrek narazil a jako vždy jsem si řekl něco ve stylu „ahoj, rád bych vás poznal blíže, ale někdy příště“, tak jak to říkám už leta, jelikož už kdysi jsem si muchomůrky připravil sušením ke konzumaci a doteď je mám schované, ale nikdy jsem je nakonec nesnědl. Teď jich byly všude kolem tisíce. Měl jsem poslední Kaktus, který by byl na tomto treku v horách skvělý, Kaktus do hor patří, tam je doma a tam se vždy užíval. Od mých výletů na Kaktusu v peruánských horách na tento způsob použití nedám dopustit, ale říkal jsem si, že na floating, na který jsem se posléze poprvé chystal, by se hodilo něco více relaxačního a nejlépe disociativního (floating v podstatě je o disociaci a senzorické deprivaci a jeho vznik je úzce s spojen s ketaminem a LSD, ale o tom později). O muchomůrkách jsem věděl mimo jiné to, že disociační efekt mají. Po letech odkládání přišel ten čas, sebral jsem dvě mladé muchomůrky v co nejvyšší nadmořské výšce, kde již končil les (mladé muchomůrky ve vysokých výškách obsahují nejvíce aktivních látek) a zanechal jsem jim trošku Tabáčku Mapacha jako oběť. Nemohl jsem je připravit a usušit, ale řekl jsem si, že si je teda poprvé sním tak, jako prastarý člověk, který ještě neměl know how přípravy a technologie. Muchomůrky se běžně detoxifikují pomocí sušení či vaření, kdy proběhne konverze kyseliny ibotenové na muscimol, čímž se prohlubují psychedelické účinky a redukují ty vedlejší. Nikomu nedoporučuju si dávat muchomůrky ve vysokých horách, přečetl jsem o nich za svůj život množství literatury, znal jsem dávkování, věděl jsem co si můžu dovolit a postupoval jsem opatrně tak, aby efekty nastoupily v nejvyšší síle až po sestupu z hor. Blbost a disrespekt se na poli psychedelie občas tvrdě trestá. Příroda spolu s jejími silnými dary je hodna úcty a je třeba také znát a respektovat hranice vlastní mysli a těla. Já vnímám pohyb (ať už se jedná o různé, i extrémní sporty, tanec, žonglování, atd.) a psychedelika jako svou cestu a spojení těchto dvou věcí mi přináší silné uspokojení a je to pro mě způsob, jak se dostat to tranzu, spojit se s přírodou a transcendovat ego. Dlouhý monotónní hypnotický pohyb, jakým chůze na dlouhé vzdálenosti je, je sama o sobě efektivní meditační aktivita, přidejte náročnost při prudkém stoupání, hory, posvátné houby, zamíchejte a recept na spokojeného, zdravého člověka je na světě.
Když jsem vystoupal z lesa výše, nejenže se otevřely úchvatné scenérie, ale taky jsem začal chodit po horských hřebenech na klouzajícím sněhu. Později jsem potkal lidi, kteří to vzdali, jelikož sníh a led tam klouzal až moc. A to jsme byli tak v půlce.

DSC02201

DSC02203

DSC02210

Šel jsem dál a posléze jsem potkal další pár, který to vzdal a šel nazpět. Věděl jsem, že jsem už jediný kdo jde nahoru a ostatní lidi můžou být jen za mnou. K ledu a sněhu se přidalo na slunnějších místech i ještě více klouzající bahno. Obléknul jsem si další vrstvy, přituhovalo. Když jsem byl zhruba 45 minut před vrcholem, začal jsem pomalu jíst menší klobouk muchomůrky a snažil se to načasovat tak, abych začal cítit účinky na vrcholu, ale především až při sestupu a dole ve městě při floatingu- bezpečně a s respektem. Počítal jsem s tím, že tahle medicína přinese nevolnost. Když jsem se vyškrábal nahoru, zažil jsem onen známý pocit omastčího psy punk travellerského zadostiučinění a vychutnal jsem si zaplavení receptorů dopaminem, který jsem ve svém mozku tak pracně a poctivě vydojil. Bzučení synapsí a bublání omastku přerušuje jen vítr. Ten den jsem vrchol vylezl jako první a byl jsem tam úplně sám, zase obří výhoda roadtripu po hlavní turistické sezóně. Bez lidí. Bez Němců. Tichá meditace.

DSC02211

DSC02212

DSC02219

DSC02220

DSC02221

DSC02224

Při sestupu jsem dojedl zbytek první muchomůrky. Potkal jsem lidi kteří stoupali nahoru, ptali se zda jsem byl až nahoře a zda je možné se tam přes sníh a led dostat. V sociálním kontextu jsem si více všímal změn vědomí a vnímal jsem rohlík od ucha k uchu místo svého obličeje. Dal jsem tedy kolemjdoucím zkušené horolezecké rady ohledně toho jak padat, ukázal jsem jim přitom bláto na zadku od dvou pádů, které jsem absolovoval a měl jsem z toho hroznou prdel. Po cestě zpět jsem sledoval, jak je les vizuálně rozdělen přímkou na živý a mrtvý, zelený a vyschlý. To je zapříčiněné agresivními nálety stromů z Austrálie. Bohužel stopa člověka.

DSC02230

DSC02233

DSC02235

Snědl jsem druhou, větší muchomůrku a poslední sousto jsem už nedojedl, jelikož se mi z toho navalovalo. Po cestě dolů jsem si u muchomůrek zažongloval a pak jsem sešel k městu. Zrovna se zavíral kvůli počasí vstup do hor. Účinky včetně nevolnosti zesilovaly. Poblil jsem se. A vykadil. Potom se mi udělalo dobře a vyrazil jsem o kus dál do města do floatačního centra. Po dlouhých letech čekání to konečně zažiju.
Slunce svítilo, byl klidný den a šel jsem skrze Queenstown. Všude okolo byly lesy. Co se týče vizuálních vjemů a prostorového cítění, moje vnímání potvrzovalo popisy lidí přirovnávající Muchomůrky v určitých aspektech k Šalvěji divotvorné- prostor jsem vnímal více dvojrozměrně, nejvíce se to projevovalo při pohledu na les, jakoby to byly kulisy a připomínalo mi to velmi pohled na les na Šalvěji kdysi zamlada na louce. Atmosféra Queenstown mě bavila, nebyl jsem sice ani ve městě, ale dokázal jsem si představit tam strávit více času, je to místo kde se dají provozovat mnohé outdoorové ativity a všude jsou hory. Dal jsem si Kratom, který má snové kvality a uvolňující efekty a hodí se na floating po treku.
Ve floatačním centru v městských lázních jsem podepsal papíry týkající se bezpečnosti floatingu- nezapomeňte že Zéland je pořád Anglie, i když tísíckrát lepší, ale Health and Safety je tudíž základ a votravovat se s tím musí. Zaměstnanci mi ukázali prostory. Převkléknul jsem se do županu a lehnul jsem si na lehátko v relaxační vyhřáté místnosti. Hrála vkusná klidná asijská hudba, strunné nástroje, prostor byl temný, svítily svíčky a popíjel jsem heřmánkovej čaj. Šel jsem sem skoro o hodinu dříve, abych se v klidu připravil meditací, jelikož jsem měl jen hodinu floatingu.
Co je to vlastně floating? Pincipem je senzorická deprivace, oddělení mysli od vnějších podnětů. Floatační tank je nádrž s vodou o teplotě stejné jako lidské tělo, kde je naprostá tma a ticho a člověk se vznáší ve slané vodě. Veškeré vjemy jsou snížené na minimum. Floating vymyslel v roce 1954 John. C. Lilly, lékař, psychoanalytik, psychonaut, neurovědec, filosof a spisovatel. Lilly je jeden z nejgeniálnějších psychedelických mozků 20. století, moje oblíbená postava a inspirace. Lilly mimo jiné usiloval o komunikaci mezi lidmi a delfíny, kam upíral mnoho své energie po dlouhá období. Od těla disociovaný Lilly zažíval ve floatačním tanku hluboké duchovní stavy a jeho zkušenosti se ještě znásobily, když začal při floatingu užívat LSD a disociativum ketamin. Skutečnost, že Lilly, který usiloval o disociaci mysli od těla ve floatačním tanku, se synchronicitou dostal ke ketaminu, nejznámějšímu disociativu, je fascinující a ještě více fascinující jsou výstupy jeho bádání, které se synchronicitami souvisí a stavy mysli, kterých dosáhnul. V těchto stavech zažil např. kontakt s ECCO (Earth Coincidence Control Office – Úřad pro řízení shod okolností planety Země), což byly mimozemské entity řídící pomocí synchronicit vývoj lidstva. Málokdo se dostal tak daleko a přežil. Co se týče ketaminu, mnoho lidí kteří do toho šli po hlavě, zemřelo. Samotný Lilly uniknul smrti třikrát. Naposled mu bytosti daly na výběr zda chce zemřít anebo se vrátit a že to je naposled. Tak se vrátil, sdílel jeho poznatky s veřejností a začal se konečně věnovat své ženě, která si asi vytrpěla své. Doporučuji např. jeho knihu Věděc, nebo Člověk a delfín. Psychedelika a kytovci jsou úzce spojeni s vývojem floatingu, Lilly přemýšlel ve stylu „jak se cítí a v jakém stavu vědomí se nacházejí bytosti, které se vznášejí ve vodě pořád?“, a byl posedlý myšlenkou dokázat s nimi komunikovat a především sdílet jejich moudrost.
Když jsem se zavřel do floatačního tanku, začal jsem s klasickou meditací a uvolňování celého těla od prstů na noze až po hlavu a sledoval jsem svůj dech. Vytěsňoval jsem myšlenky. Bylo to velmi příjemné. Postupem času se stav prohluboval a spolu s nimi i vize. Měl jsem vize např. delfínů a velryb a úžasné červenobílé gemoetrické mandaly složené z tisíců rostoucích a umírajících Muchomůrek. Cyklus znovuzrození. Nedivím se, že tolik lidí mluví o tom, jak mají na těchto houbách křesťanské prožiky a vize týkající se Ježíše Krista. Muchomůrky velmi pravděpodobně stály u vzniku náboženství a křesťanství, tisíce let se používaly v kontextu šamanismu. Existují výzkumy a celé knihy o fenoménu hojného výskytu muchomůrek v křesťanských obrazech a symbolice a také tripreporty uživatelů, kteří měli často vize a zkušenosti týkající se křesťanství, prožitek ukřižování atd. V křesťanství jsou pevně zakořeněné pohanské tradice, které křesťanství pro svoje účely upravilo. Zasvěcené oko vidí v červenobílém obleku Mikuláše a Santa Clause, do kterého se Mikuláš vyvinul v některých zemích ze severského boha Odina, právě onu červenobílou Muchomůrku. Stejně tak vánoční sobi (spirituální zvířata šamanů), kteří muchomůrku vyhledávají a jedí a jejichž psychoaktivní moč lidé pili (pokud tedy ležícího soba v deliriu nezabili pro maso), to je další symbol spjatý se severskými tradicemi užívání těchto hub.
Vědomí plulo a roztahovalo se do prostoru. Přišlo mi, že stav by se časem hodně prohloubil. Léta jsem si přál zažít floating a teď jsem se utvrdil, že to je skutečně efektivní nástroj pro práci s vědomím. Když jsem vyšel, byl jsem jak znovuzrozený a ještě tak 30 minut jsem relaxoval na lehátku. S muchomůrkami jsem neskončil, udělaly na mě silný dojem a byl to příjemný úvod do jejich pohádkového světa, kde čekají elfové a další bytosti, kterých jsou mytologické příběhy plné. Vyšší dávky nejen muchomůrek sem člověka zavedou. Kéž by si lidé uvědomili, že ty „mýty“, jsou založené na pravdě. Předešlé kultury a civilizace s těmito bytostmi z jiných dimenzí měli zkušenost a těmto stavům, které ve vyšších dávkách navozují prožitek podobný smrti, dávaly vysokou důležitost a samotnému tématu smrti a posmrtného života dávali v jejich příbězích prioritu snad vůbec nejvyšší…

11. den
Cesta na East Coast, Tekapo, kontakt s delfíny ve snu
Druhý den jsem jel kolem Mt. Cook přes pohádkové, sytě modré jezero Tekapo.

DSC02248

DSC02257

DSC02267

Poté dál směr Akaroa, kde jsem měl naplánované očekávané plavání s delfíny. V Akaroa jsem dal jednodenní trek v Pigeon Bay. Na internetu jsem četl, že se odtud dají pozorovat delfíni. Po cestě jsem potkal jednoho angličana, kterej mi hrozně připomínal kámoše. Celou cestu treku zátokou až k moři jsem sledoval vodní hladinu a pak jsem ho konečně spatřil. Delfín v dáli. Neplaval, ale stál na místě, jak to delfíni určitě dělají. Bójka.

DSC02268

DSC02269

DSC02274

Když jsem došel na konec zátoky ustící do moře k útesům a koukal jsem v trávě a kravských lejnech po houbičkách, uslyšel jsem dvě češky. Prý v Akaroa dlouhodobě žijí. Říkaly, že prej před chvílí cestou sem dva delfíny viděly. Po cestě nazpět jsem zase žádného nepotkal. V duchu jsem jim posílal zprávu, že se s nimi chci setkat a navázat kontakt a představoval jsem si, jak to ve formě jejich frekvence posílám k nim jako modlitbu.

DSC02281

DSC02285

DSC02287

Pak jsem jel na nějaké free parkoviště do hor přespat. Setmělo se a po ceste mě zastihla prudká vichřice. Padaly stromy a měl jsem celkem strach, ale pak jsem tam dorazil a usnul.
V noci jsem měl silný sen- kontakt s delfíny. Přišlo za mnou několik delfínů. Vyzařovali lásku, příjemnou energii a vysokou frekvenci. Měl jsem pocit že k nim patřím a že to je moje rodina. Promlouvala ke mně jedna z nich, samice.
„Pojď s námi, ničeho se neboj, bude ti s námi dobře, milujeme tě. Postarám se o tebe a budu na tebe něžná“. Poté mi dala i sexuální návrh 🙂 Je známo, že delfíni reagují na lidi i sexuálním vzrušením. Najednou jsem dostal delfíni tělo a stal jsem se delfínem. „Naučíme tě plavat“. Učili mě plavat, dělal jsem typické, pro mě ale naprosto nové, delfíní pohyby sloužící k plavání, prohýbal jsem se v páteři nahoru a dolů a plaval. Bylo mi u nich dobře. Měl jsem v minulosti několik zážitků naznačujících blízkost k delfínům a po tomto snu bylo jasné, že se s nimi druhý den konečně setkám ve volné přírodě.

12. den
Akaroa, plavání s delfíny na Kaktusu
Další den ráno jsem tedy vstal, jel do Akaroy, vypil jsem poslední Kaktus a šel k moři do centra sledování delfínů. Pracovnice nás informovala o počasí a stavu vody. Že prý je moře rozbouřené po předešlé noci, velké vlny a že doporučuje výlet jen velmi dobrým plavcům, kteří si věří. Všichni se na to vykašlali a zbyl jsem sám, radostný, že pojedu za delfíny jen já a průvodci. Nakonec se přidala ještě jedna pohodová švédská rodinka. Jelo nás jen pět. Průvodce mi řekl, že delfíni mají rádi rozbouřené moře a bublinky. Když jsme projeli zátokou až na moře, vlny byly docela velké, ale nic hrozného. Stav po Kaktusu byl naprosto optimální a funkční, byl jsem připraven.
„Delfín napravo!“ zařval jsem a kormidelník natočil loď směrem, kde se v dáli objevil první delfín. Najednou jich připlouvalo víc a víc a i skákali, vzrůšo. Naskákali jsme v neoprenech do vln o teplotě 12 stupňů celsia. Delfíni hned začali připlouvat blíž.

swimming with dolphin akaora

DSC02315

Ověřil jsem si názory lidí, že přítomnost delfínů lze pozorovat na zvýšení vlastní energie a nálady. Oni jsou opravdu na jiné frekvenční úrovni než průměrný člověk. Radostní, usměvaví, hraví, sociální, vyhledávají kontakt s lidmi a baví je s lidmi plavat a spolupracovat. Je jejich svobodná volba přijít, nepoužívají se žádné sledovací zařízení ani vábičky, nic takového. Když jsem se ponořil pod vodu, zda uslyším jejich komunikaci, slyšel jsem typické delfíní vysoké frekvence. Lidé, kteří plavají s delfíny, popisují často jak se jim rozšíří vědomí po tom, co jimi projde frekvence delfínů. Delfíni jsou schopní pomocí zvuků, které vysílají, mapovat detailně prostor na kilometry daleko a je to způsob, jakým „vidí“. Lidé, kteří jsou s nimi v kontaktu mají pocit, jakoby je delfíni tímto způsobem scanovali a oni opravdu takto prostor a lidi scanují a získavají tak informace o objektu. Jsou dokázány terapeutické účinky těchto zvuků, např. pozitivní vliv na lidi s autismem, kterým mizí při kontaktu s delfíny příznaky. Jejich zvuky se používají v muzikoterapii. V tomto ohledu jsou delfíni zvukoví léčitelé a muzikoterapeuté. Jsou zaznamenány případy, kdy kontakt s delfíny zvyšuje výskyt synchronicit v životě člověka a zrychlení jeho duchovního vývoje a pro mnoho lidí představují delfíni duchovní průvodce. Stejný pocit jsem měl ve svém snu předešlou noc, že to je moje rodina, průvodci. Mám další zkušenosti s delfíny v rozšířeném stavu vědomí (LSD), které ve mě zájem o tyto bytosti prohloubily. Šlo o sezení na LSD, kdy mi kamarád nabídnul vyzkoušet metodu, které se věnuje a která slouží ke komunikaci s vlastní duší, kdy se jí pokládají otázky atd. Při otázce „odkud jsem přišel“ jsem letěl skrze Atlantidu (která už byla obsahem jiných tripů předtím),  tisíce let skrze prostor a čas na planetu, která byla převážně vodní, s malými ostrovy, kde dominujícími druhy byly kytovci a ptáci. Frekvence na této planetě byla vysoká a systém fungoval udržitelně velmi dlouho. To jsou záblesky v mém vědomí, které ve mně vyvolávají zvědavost.

Je dokázáno, že si delfíni předávají příběhy a informace z generace na generaci. To je jeden z důvodů, proč se vědci snaží dekódovat jejich řeč a odhalit moudrost, kterou oplývají a mnoho lidí věří, že delfíni mají přístup k rozsáhlým kosmickým vědomostem. Jejich jazyk je vyvinutější a rychlejší než ten náš. Mají jména, akcenty, jsou to osobnosti se silným etickým cítěním. Delfíni vnímají předměty díky svému zvukově- obrazovému jazyku a echolokaci vizuálně jako holografické obrazy. Bylo to pro mě významné přátelské setkání a určitě ne poslední.

DSC02290

13. den
Setkání s velrybou na DMT
Z Akaroy jsem jel směr Kaikoura. Už dlouho předtím jsem koukal na internetu na slevy na výlet na moře za velrybami, ale nic jsem nekoupil s tím, že už nechci moc utrácet a pojedu na velryby později v Austrálii. Když jsem jel skrze Kaikouru, nedalo mi to a šel jsem do sjednávací kanceláře na tyto výlety. Zeptal jsem se, kdy je poslední plavba. Prý že za dvacet minut a že pokud chci jet, musím se ihned rozhodnout a přejet do přístavu. Šel jsem na internet, protože jsem měl pochybnosti, zda jsou v Austrálii také Sperm whales v takto hojném počtu. Mé pochybnosti ukázaly jako pravdivě a já se rozhodnul, že na výlet tedy pojedu, využiju příležitost a splním si tento sen.
Vorvani- největší ozubení tvorové, jací kdy na Zemi žili. Nejhlouběji se potápějící savci (byli nalezeni v hloubkách 2200 metrů zamotaní do telegrafních kabelů). A především mají největší mozek mezi všemi žijícími tvory na této planetě- mozek vorvaního samce váží 7 kg, vyskytují se však jedinci s až devítikilogramovými mozky. Nejen proto tento druh zajímá tolik vědců včetně Lillyho.
Rychle jsem jel do přístavu, koupil lístek, bus nás přivezl na loď a vyjeli jsme. Na moři jsme viděli nejprve delfíny. Potom obsluha lodi potápěla do vody akustický přístroj na mapování velryb a komunikovali radiově s dalšími loděmi a letadly, které provozují tyto výlety.
A najednou tam byla, majestátní, obří velryba.

DSC02302

Skočil jsem na záchod a v tomto rituálním posvátném meditačním prostředí jsem si zakouřil trochu DMT a vyběhnul zpátky po schodech na střechu lodi.
Vidět tento archaický živý kolos bylo jak návrat zpět v čase. Velryby jsou tu tak dlouho a dožívají se i přes 200 let. Pak přijde Pán tvorstva a během pár let jich tolik vyvraždí. Naše civilizace je jak velrybí prd ve srovnání s jejich časovou linií. V pozadí na pevnině se tyčily zasněžené hory. Převládající pocit byl takový, že mám co dočinění s prastarou inteligencí, která už něco pamatuje. Zrody a pády civilizací a věci v podobném časovém měřítku. Další věc, kterou jsem si uvědomil je, že kytovci a delfíni přežili mnoho kataklyzmat, které zastihly lidstvo, např. potopu světa, právě díky tomu, že vodní prostředí je jejich domov a je to svět stabilnější, než ten na povrchu. Takže kytovci a delfíni toho určitě mnoho pamatují… a na dekódování jejich řeči se pracuje. Představa toho, jak nám velryby vykládají o naší zapomenuté historii, je vzrušující…

DSC02323

DSC02326

DSC02248

 

Zéland – psychedelický roadtrip po jižním ostrově – část první

Po čtyřech měsících na Zélandu jsem začátkem května konečně vyrazil na dlouho očekávaný roadtrip na jižní ostrov. Doteď jsem bydlel v New Plymouth na severním ostrově. V práci jsem měl třítýdenní volno. 14 dní dobrodružství začínalo. Vzhledem k absenci povinností a volnu v práci jsem plánoval ostrov poznávat i pomocí rostlinných spojenců.

1. den
Výjezd
Po cca 5 hodinách spánku jsem vyjel směr Wellington. 4,5 hodin cesty jsem dal s jedinou přestávkou na toaletu a ocitnul jsem se na trajektu. Plavba trvala 3,5 hodiny. Pak další tři hodiny jízdy k Motuece za mými kamarády, se kterými jsem jel v únoru na festival v Golden Bay (report zde: http://mantis-triptofun.eu/2018/05/27/worlds-end-festival-2018-golden-bay-new-zealand/). Přijel jsem za nimi v noci do karavanu kde bydleli po sklizních, unavený, ale šťastný, že je zas vidím.

DSC01933

2. den
Uvařený auto, DMT v prastarém lese, smaženice
Nákup věcí na roadtrip, nějaké vybavení a jídlo. Poté cesta na kopec s vyhlídkou, jehož jméno jsem zapomněl. Stoupání bylo tak strmé, až se uvařilo auto, takže jsme dál pokračovali pěšky. To se vyplatilo, došli jsme do prastarého lesa a posadili jsme se do mechu mezi spousty různých malých houbiček. Zakouřili jsme si Changu a fraktální stromy rostly před očima. Po cestě nazpět jsme nasbírali hlívu. Na závěr výletu nesmělo chybět drama – na cestě před námi ležel obrovský balvan, který tam očividně spadnul chvíli před tím, než jsme tam jeli. Odvalili jsme jej a jeli domů. Uvařil jsem smaženici z hlívy, všem chutnala. V noci jsem se poblil a posral. Určitě si říkáte, že to bylo z tý houby, ale nikomu jinýmu nic nebylo. Halt necítil jsem se v poslední době optimálně.

DSC01935

DSC01938

DSC01945

3. den
Abel Tasman trek začíná
Chtěl jsem vyrazit na populární trek Abel Tasman a po týdnech vedra jako naschvál začalo pršet.  Nejen ledajaká přeháňka, ale prý arktická bouře, aby toho nebylo málo. Pár lidí mi psalo jak na tom jsem, že jsou toho plný média a ať si dávám pozor. Já jsem na netu viděl, že to v Abel Tasman zas tak divoký naštěstí nebude. Do toho mi kámoš psal, že na ceremonii dostal informaci, ať si dávám pozor na skály, oceán, útesy, možná surfování. V tu samou dobu mi psal druhej kámoš, ať si dávám pozor na surfování. Tak jsem si teda dával raději pozor.
Jako správný tramp jsem vyšel včas, ve tři odpoledne… Měl jsem půjčený pětikilový prvorepublikový stan, moderní ultralight equipment víšco. Ale pak jsem si ho potěžkal, zvážil i počasí a blížící se arktickou bouři a i když to nerad píšu, vyměknul jsem a nechal ho v autě a zamluvil jsem si chatu. Dobře jsem udělal, stejně nikdo po cestě ve stanu nespal a nemusím to tolik hrotit. Trek vede celou cestu po pobřeží, lesy, pláže, voda a je velmi vyhledávaný. Naštěstí jsem jel po sezóně a vyhnul se jak lidem, tak i Němcům. Do chaty jsem dorazil za tmy.

DSC01950

DSC01959

DSC01960

DSC01961

4. den
Pochod s Kaktusem
Vstával jsem za úsvitu, připravil jsem si věci, nacpal dýmku tabáčkem Mapachem, udělal svoje typický rituály před vstupem do změněného stavu vědomí a u pláže jsem vypil Kaktus nalačno. Udělal jsem field recording zpěvu ptáků a zvuků moře. Byl příliv a tak jsem nemohl projít jednou zátokou, protože některé úseky jde projít jen za odlivu. Takže jsem si dal hned dvě hodiny cesty navíc obklikou. Většina tohoto treku vede buší vedle moře v různé výšce, ale bez těžkých přetížení. I tak jsem měl před sebou dlouhou cestu, přes 25 km s těžkou krosnou za den. Věděl jsem, že půjdu od nevidím do nevidím jen s malýma přestávkama. Tento den byl jak fyzický, tak mentální očistec. Kaktus vyplavoval negativitu posledního období ven. Les, pláže, zátoky, moře, řeky, potoky, občas jsem si připadal i jako v džungli v Peru. Vodní živel je element, který udává v tomto prostředí rytmus. Příliv a odliv.

DSC01963

DSC01965

DSC01966

DSC01968

DSC01973

DSC01974
V poledne jsem byl již solidně unavený a byla přede mnou další zátoka. Abych si trochu zkrátil cestu, přebrodil jsem jí v nejužší části. Všude bylo obří množství hub, připadal jsem si jak na mykologické expedici. Můchomůrky červeně svítily.
Odpoledne, když jsem svačil na odpočívadle, jsem se rozdělil s ptáky, kteří mi přišli zobat z ruky. Odvděčili se tak, že mi drze zdrhli se sváčou, ale dohnal jsem je.
Podzimní scenérie a barvy přidávaly na psychedelii.

DSC01976

DSC01977

DSC01984

DSC01990
Kaktus jsem si dal primárně proto, abych si srovnal rozchod s ex, který se udál týden před roadtripem. Přišel jsem tomu na kloub. Za všechno můžou samozřejmě feministky a liberálové.
Zajímavé bylo, že v momentě kdy jsem se rozhodl, že je opravdu konec a že i když nemám po příjezdu z roadtripu kde bydlet, jak se dostat do práce atd., tak se to nějak vyvine, jsem posléze konečně dostal víza do Austrálie (to stálo spoustu energie, času a peněz, jsme první vlna čechů co dostala working holiday víza do Austrálie v historii), klient (dělám ošetřovatele) mi nabídnul, že můžu bydlet u něj než odjedu a zvýšil mi plat. Takže teď, když konečně posílám na net tento starší příběh, je 11.7., makal jsem po roadtripu v podstatě denně s výjimečným dnem volna a někdy dvě směny za sebou, mám nejlepší práci co jsem si mohl přát, kdy můj klient je zároveň můj kámoš a skvělej člověk, bydlím na samotě přímo u oceánu u surf spotu kde surfuju a po práci si dělám svoje věci, něco jsem našetřil, jedu na léto do ČR a pak se vracím sem na Zéland a pak do Austrálie s vědomím, že se mnou pojedou moji tři blízcí přátelé z ČR. Dneska jsem měl rozlučkovou hostinu s kamarády. Vše se v dobré obrátilo.
Do kempu jsem přišel vyčerpanej v noci a šel rovnou spát. Spal jsem 12 hodin jak batole.

5.den
Konec treku Abel Tasman
Musel jsem čekat až do poledne do odlivu, abych mohl přejít zátoku. Celkem jsem šel do cíle asi tři hodiny. Přišel jsem přesně před odplutím vodního taxi, které jsem měl zamluvené, akorát jsem skočil do vody a smyl ze sebe pot a symbolicky zakončil výpravu. Během cesty nazpět, která trvala hodinu, jsem si mohl prohlédnout celé pobřeží, podél kterého jsem šel. Viděli jsme kolonie tuleňů. Večer jsem vyrazil směr Farewell Spit a přespal jsem ve free campu kus od místa.

DSC02002

DSC02006

DSC02012

DSC02016

DSC02023

6. den
Farewell Spit, Kaktus a pohřebiště velryb
Na tento trip jsem čekal od únorové psychedelické party, která se konala nedaleko, ale na samotný výběžek Farewell Spit jsem se v tu dobu nedostal. To místo mě přitahovalo a představoval jsem si, jak se tam později vrátím, dám si Kaktus a půjdu na trek napojit se na velryby (slyšel jsem že tudy proplouvají a jsou tam jejich skeletony). Je to cca 30 km dlouhý výběžek do moře, složený převážně z písečných dun. Pro Maory má toto místo hluboký význam. Pro mě už taky. Vypil jsem Kaktus. Trek, pokud člověk nechce platit, má 12 km a člověk dojde cca jen 5 km daleko po výběžku. Aby se člověk dostal až na konec, musí si zaplatit celkem drahej výlet speciálním autobusem. Šel jsem pěšky ten trek a dobře jsem udělal, z autobusu bych opravdu nezažil to, co na mě čekalo 🙂

DSC02027

DSC02034
Byl slunečný den, šel jsem asi 4,5 km po pláži po okraji výběžku a sledoval jsem jej před sebou, jak se táhne do dálky. Neskutečný místo. Duny, jezírka, zeleň, nějaký žonglování, krása.

DSC02054

DSC02057

DSC02058

Přemýšlel jsem, zda uvidím ony velrybí kostry. Pak jsem šel bosý pískem skrze výběžek na druhou, oceánskou stranu výběžku. Najednou jsem uviděl předmět, o kterém jsem si nebyl jistý, zda se jedná o klacek, nebo velrybí kost. Potom jsem spatřil o pár metrů dál obří černou hmotu v písku. Dotknul jsem se té věci bosou nohou. S úžasem jsem zjistil, že to je onen velrybí skeleton! Stav na Kaktusu v tu chvíli vrcholil. Ohlédnul jsem se po horizontu a VŠUDE, kilometry daleko na obě strany, byly ostatky mrtvých velryb zasypané pískem. Mrazilo mě.

DSC02074

DSC02078

DSC02079

DSC02080
Dal jsem si silné Rapé pro duchy velryb a přírodu. Zpíval jsem, i když mám běžně zafixovanou představu že neumím zpívat a díky hlasu jsem se dostal do ještě hlubšího tranzu. V tu ránu vysvitlo slunce a přitom se zároveň rozpršelo. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to neskutečné, tolik stovek mrtvých velryb a ta atmosféra. Omluvil jsem se velrybám za lidskou demenci a za to jak je vybíjíme. Až pojedu znovu s kamarády zpátky na jižní ostrov, tak tohle je definitivně posvátné místo na ceremonii. Když jsem potom googlil o neštěstích, kdy zde uvíznou velryby, zjistil jsem, že před rokem zde došlo k 3. největšímu uvíznutí velryb na Novém Zélandu. Uvízlo zde za dva dny přes 600 velryb, z nichž většina i přes snahu dobrovolníků je zachránit, bohužel zemřela. Pro srovnání, největší uvíznutí na světe bylo v roce 1918, cca 1000 velryb, v Chatham Island (pacifické ostrovy na jih od NZ). Maorové si velryb cení jako vysoce duchovních bytostí, potomků Boha oceánu a místo, kde došlo k uvíznutí velryb, je posvátné.
Po celou dobu roadtripu, díky vystoupení z běžného stereotypu, přírodě a psychedelikám jsem zaznamenával větší množství synchronicit, než v běžném modu. Např. cestou zpět pomyslím na houbičky- kouknu do trávy a vidím je tam, i když staré a nahnilé. Potom jdu dál lesem, zase na ně pomyslím, podívám se dolů a všude koberce houbiček.

DSC02084
Večer jsem šel na, dle informací na internetu, jednu z nejkrásnějších pláží na světě a byla opravdu výjimečná, neviděl jsem ještě podobnou pláž. Procházka po pláži s nohama ve vodě, západ slunce, barvy, lachtani a v mysli myšlenky na dnešní setkání s velrybami.

DSC02098

DSC02103

7. den
Cesta na West Coast
Probuzení na pláži, koupačka, snídaně a musel jsem projet nazpět celou Golden Bay a u Motueky jsem to stočil na jihozápad. Jedu celý den. Je jablečná a kiwi sezóna, takže u samoobslužnýho stánku u cesty, kterej by v ČR vůbec nemohl existovat, kupuju mnoho ovoce za málo peněz.

DSC02119

DSC02115

8.den
Franz Josef
Když jsem se probudil, konečně jsem za světla viděl ten krásný pohled na západní pobřeží.

DSC02128

Kromě toho, že Franz Josef je vynikající tuňák v konzervě, kterýho si kupuju vždycky v akci v Kauflandu a trpím výčitkami že ho žeru i když vymírá, je Franz Josef taktéž sekundárně ledovec na Novém Zélandu. Na ledovec byly úžásné pohledy, akorát je smutná skutečnost, jak rychle ledovce tají, což bylo ilustrováno na poučné ceduli, kde byla fotka ledovce před x lety a dnes. Taje to rychle.

DSC02129

DSC02144

DSC02137
Cestou dolů po západním pobřeží jsem se vykoupal v jezeře. Když jsem přijel na poslední místo při pobřeží, než se silnice stáčela do vnitrozemí směr Wanaka a Queenstow, žasnul jsem nad tím pohledem. Surová příroda, oceán plný života, lesy.

DSC02154

DSC02153

Šel jsem z pláže, kde byly duny a jezero, směrem do prastarého potemnělého lesa, kde kromě velmi starých stromů byly i bažiny.

DSC02155

DSC02156

DSC02157

DSC02160

DSC02161

Evokovalo mi to nedávný sen, kde jsem viděl obří Strom Života v lese. Když se setmělo, dojel jsem v noci až k Wanace a přespal jsem blízko treku, kam jsem se chystal další den.

O tom, co se dělo dále napíšu v dalším příspěvku 🙂 Co den, to perla na kterou do smrti nezapomenu..

World’s End festival 2018 (Golden Bay – New Zealand)

únor 2018
World’s End festival 2018 report


Přesně měsíc po příletu na Zéland jedu hrát a dělat fireshow na psychedelický festival (darkpsy, hitech, experimental) v Golden Bay, což je překrásná lokace na severu jižního ostrova. Samotná party je u deštného pralesa poblíž Farewell Spit – to je cca 30 km dlouhý výběžek do moře, složený převážně z písečných dun.

farewell split

Hlavní organizátor byl na psy festivalu Masters of Puppets v ČR, viděl na mým soundcloudu můj techno set z toho fesťáku a navštívil Krumlov, odkud pocházím. Slovo dalo slovo…
Dlouho jsem vymýšel jak se tam dostat abych se vešel do cesťáku (dostat se tam obnáší dva dny cesty- bus, letadlo a pak s někým autem x hodin cesty) a když už jsem to měl po týdnu vymyšlený, zjistil jsem, že jsem poslední člověk v letadle a o pár kg převyšuju limit a letenku nedostanu. Zklamání, ale měl jsem pocit že tam mám určitě jet a nechápal jsem, proč se to pokazilo. Našel jsem nakonec jinou kombinaci spojů, synchronicity přály a moji dobří jihočeští přátelé od techna (Opidum soundsystem), kteří přileteli na Zéland po svojí ose o dva dny později než já, řekli, že na mě počkají na letišti v Nelsonu a vezmou mě. V pátek brzo ráno, po cca 4 hodinách spánku vyrážím na autobus. Čeká mě osmihodinová cesta busem. Autobus se samozřejmě po cestě porouchal, jak mě varovala přítelkyně, která ví jak to tu chodí, z toho ale vzniknul skvělej a vtipnej spontánní kytarovej/ ukulele jam tří týpků na trávníku vedle autobusu.

Dále 5 hodin čekání na letišti, přelet na jižní ostrov, tam mě v noci nabírají kamarádi a jedeme na sever. Přespáváme někde po cestě, dlouho jsem neviděl takhle zářivou oblohu díky minimálnímu světelnýmu smogu, padaj hvězdy a vše je otočený vzhůru nohama. Kamarádi mi půjčujou spacák a karimatku, spím na křivý zemi a žerou mě kvanta otravných komárů, snažím se co nejvíc zachumlat a omotávám si hlavu šátkem, to je další noc kdy jsem se moc dobře nevyspal, ale co bych neudělal pro Příslib psy punk travellerského omastku…

DSC01668

Ráno vstanu, skočím do průzračný ledový řeky, kochám se okolím, snídaně, kafe a jedeme.

DSC01683

Stavíme se v příjemným hippie městečku Takaka, nákup, pokračujeme. Když se přiblížíme do Golden Bay a jedeme kolem obří zátoky, z okolní scenérie jsme úplně hotoví. Vodní živel mě obecně zvláštně přitahuje a moje nejvýznamější cestovatelský psychedelický tripy byly často u vody, u oceánu, laguny, v Amazonii atd.
Po příjezdu na akci mě vřele a srdečně vítá hlavní organizátor H., sympatickej entuziastickej týpek, ukázuje mi artist room kde můžu spát, kuchyni atd. Nacházíme se v panenské přírodě přímo vedle deštného pralesa, 10 minut autem od moře. Zvuk luxusní a překvapil mě, část zvuku byla DIY a část F1, jelo to na zlomek výkonu, stage vymazlená, dřevěná, lidi příjemní, ze všech koutů světa, rodinná atmosféra. Předčilo to moje očekávání, protože hudební scéna a kultura obecně na Zélandu se s Evropou absolutně nedá srovnat. Je slunečný pohodový odpoledne na stage, H. mi říká že mám hrát svůj dark techno set už před západem slunce. Přichází týpek s vaporizérem a hašišovým olejem. Téměř už nehulím, za od září jen dvakrát při nemoci a jednou rekreačně, ale proč ne, na takovým místě. Nečekal jsem kolik zchlazenýho kouře mi půjde do plic a tak jsem asi pět minut kašlal s brunátným obličejem. Zhulený jsem byl jak paprika. Šel jsem hrát, bavilo mě to, hutný techno válce jak mám rád, lidi tančili, užíval jsem si to.

DSC01694

DSC01699

DSC01703

Večer byla stage luxusně namappovaná nějakou australankou, tu první hlavní noc jsem bohužl nestihnul vyfotit/ natočit. Pak začne chcát, jdu si teda na tři hoďky lehnout abych se vzbudil v noci na headlinery. To jsem nezvládnul a spal jsem až do rána, konečně jsem se ale pořádně vyspal.
Druhej den kolem poledne přišla chvíle na kterou jsem se těšil, vypil jsem kaktus San Pedro, kterej jsem dostal čerstvej pár dní předtím, předem uvařil a vzal s sebou.

DSC01714

DSC01719

DSC01735

DSC01707

Když Kaktus začne účinkovat, žongluju s kuželama a dávám naprosto unreal komba (Kaktus je skvělej na pohybové aktivity), že žonglér vedle mě řve „WTF, this is impossible, NOO WAAY!“. Cítím se skvěle a vyrovnaně, godlike flow mód.
Vedle stage byly postavené samotné dveře, vedoucí do pralesa. Otvírám je a vstupuju do nové dimenze. Prší a polonahej lítám po pralese v extázi a děkuju Bohu za to že tohle můžu prožívat. Jdu do kopce a prodírám se florou, občas prolezu skalkou, zkoumám houby a rohlík na obličeji se protahuje. Po nějaký době jdu zpět dolů a nahej se koupu pod vodopádem. Co vám budu povídat, je skvělý bejt nahej, zkaktusovanej v pralese vedle luxusního festivalu na druhým konci světa. Vodopád a Kaktus mě očistili od negativních myšlenek.

EXIF_HDL_ID_1

EXIF_HDL_ID_1

Umytý jsem vyrazil na další misi. Někdo mi předtím řekl, ať se jdu podívat na unikátní úkaz (mám rád unikátní úkazy, obzvlášť na tripech), což byl strom, vyrůstající z vrcholu starého, obřího, mrtvého, ztrouchnivělého stromu- z dálky to vypadalo zvláštně, jako strom vyrůstající nad korunama ostatních stromů (v noci byl z dálky ze stage vidět díky světelným dekoracím). Když jsem tam přišel tak jsem žasnul, nikdy jsem nic takovýho neviděl. Po tom starém stromě jsem vyšplhal nahoru, ke kmeni toho nového obřího stromu a nad pralesem pozoroval celé panorama, přírodu, stage, skály. Tento zážitek byl zatím highlight tripu na Zélandu, zase jednou omastčí pocit psychedelického travellerství.

EXIF_HDL_ID_1
EXIF_HDL_ID_1

Když pak slézám dolů po kluzké zabahněné stráni, přišel moment který jsem celou dobu očekával. Hodil jsem záda, spadnul do bláta až to mlasklo a dal jsem si hlavou o zem. Záchvat smíchu a radost že se můžu jít znovu vykoupat pod krásnej vodopád byla intenzivní. Pak jdu zpátky, procházím zase dveřma a jsem zpět na party. O půlnoci hraju druhej set, darkpsy, lidi paří na blátě, baví mě to. Posléze udělám fireshow a užiju si zbytek noci. Všichni chválí jak hudbu tak flow což mě nabilo. Headliner si stěžoval že mu v dešti předešlou noc tančil jen jeden člověk, já měl štěstí že jich tančilo spoustu a navíc přestalo při setu nakonec i pršet. Zklamalo mě, že po tom co jsem vybudoval hlubší temnou psychedelickou noční atmosféru, hrál po mně DJ kterej měl hrát dávno předtím večer, ale změnil se lineup páč hrál někdo kdo neměl a celý se to proházlo a hrál naprosto fekální dramec k zblití, kterej se fakt nedal poslouchat. Co se týče hudby na festivalu, byla OK ale extra mě nenadchla (typickej problém psytrancu, vše vymazlený ale nudná hudba). Byl ale nějakej fajn darkpsy a zajímavý chillout sety a dobrej hip hop a i nějaký to techno se dalo. Zvuk byl skvělej. Úroveň mixování místních DJs nic moc teda, to samý koncept DJs, Evropa je prostě jinde. Vše ostatní pecka, organizace, dekorace, prostředí, lidi, to jak se o mě starali jako o účinkujícího atd.
Měl jsem spoustu rozhovorů se zajímavýma lidma, s kouzelným dědou o astrologii a předešlých civilizacích, se sympatickým Turkem jsme hejtovali tureckou politiku a vyptal jsem se ho na informace o Austrálii kde žil, o festivalech, hudební scéně a hlavně o mém plánu tam jet pobýt s domorodcema a studovat místní šamanismus a rostliny, protože v těch oblastech s domorodcema byl.
Druhej den vstávám a po propršeným víkendu se udělá vedro. Holky se koupou v bazéně nahoře bez, zadaný Banán jde radši prozkoumat les. Dám si ještě jednu koupel pod vodopádem a pak jdeme s kamarády na prohlídku okolí. Slunce konečně praží, škoda že až na konec party při rozebírání stage:

DSC01740

Objevíme vyhlídku s nádherným panoramatem, dáme zakončovací Tabák do nosu a v podvečer jedu do Nelsonu.

DSC01745

DSC01758

DSC01759

Když se zaměřím na obličej řidiče, uvědomím si, že to je určitě člověk o kterým mi kamarádi říkali, že jim neskutečně připomíná našeho kámoše z ČB (zdravím Morfa). Podoba je neskutečná a stává se mi to často, že narážím na lidi, kteří mi připomínají kamarády z ČR. Hudební a psychedelická scéna je jedna rodina a člověk se pak všude cítí doma, nemluvě o tom, jak člověka provází rostlinná medicína – barák kde bydlím na Zélandu má na okně nálepku „Protected by CACTUS security systems“. Mladej klučina v autě, muzikant, kterej ještě dojížděl na acid tripu mi nabídnul že můžu přespat u jeho otce v Nelsonu. Přijeli jsme, a otec motající brka mi ukázal osmiletý kaktusy Peyotl.
Další den jsem se vzbudil a vyrazil jsem pět kilometrů na pláž ve vedru, abych zjistil, že je zákaz koupání kvůli bakteriím po cyklónu. Šel jsem na letiště, s jedním mezipřistáním doletěl domů a u srdce jsem měl pocit zadostiučinění, protože tenhle dobrodružnej výlet mě naprosto uspokojil. Přesto se chci do Golden Bay vrátit až pořeším víza a práci a dát si tam pořádný treky, hlavně mě láká si dát Kaktusový trek po cca 30 km písečným výběžku do moře (Farewell Spit) a pozdravit bratry delfíny a velryby… (výživné reporty příště)

DSC01762

DSC01767