Archiv rubriky: Nezařazené

Zéland – psychedelický roadtrip po jižním ostrově – část první

Po čtyřech měsících na Zélandu jsem začátkem května konečně vyrazil na dlouho očekávaný roadtrip na jižní ostrov. Doteď jsem bydlel v New Plymouth na severním ostrově. V práci jsem měl třítýdenní volno. 14 dní dobrodružství začínalo. Vzhledem k absenci povinností a volnu v práci jsem plánoval ostrov poznávat i pomocí rostlinných spojenců.

1. den
Výjezd
Po cca 5 hodinách spánku jsem vyjel směr Wellington. 4,5 hodin cesty jsem dal s jedinou přestávkou na toaletu a ocitnul jsem se na trajektu. Plavba trvala 3,5 hodiny. Pak další tři hodiny jízdy k Motuece za mými kamarády, se kterými jsem jel v únoru na festival v Golden Bay (report zde: http://mantis-triptofun.eu/2018/05/27/worlds-end-festival-2018-golden-bay-new-zealand/). Přijel jsem za nimi v noci do karavanu kde bydleli po sklizních, unavený, ale šťastný, že je zas vidím.

DSC01933

2. den
Uvařený auto, DMT v prastarém lese, smaženice
Nákup věcí na roadtrip, nějaké vybavení a jídlo. Poté cesta na kopec s vyhlídkou, jehož jméno jsem zapomněl. Stoupání bylo tak strmé, až se uvařilo auto, takže jsme dál pokračovali pěšky. To se vyplatilo, došli jsme do prastarého lesa a posadili jsme se do mechu mezi spousty různých malých houbiček. Zakouřili jsme si Changu a fraktální stromy rostly před očima. Po cestě nazpět jsme nasbírali hlívu. Na závěr výletu nesmělo chybět drama – na cestě před námi ležel obrovský balvan, který tam očividně spadnul chvíli před tím, než jsme tam jeli. Odvalili jsme jej a jeli domů. Uvařil jsem smaženici z hlívy, všem chutnala. V noci jsem se poblil a posral. Určitě si říkáte, že to bylo z tý houby, ale nikomu jinýmu nic nebylo. Halt necítil jsem se v poslední době optimálně.

DSC01935

DSC01938

DSC01945

3. den
Abel Tasman trek začíná
Chtěl jsem vyrazit na populární trek Abel Tasman a po týdnech vedra jako naschvál začalo pršet.  Nejen ledajaká přeháňka, ale prý arktická bouře, aby toho nebylo málo. Pár lidí mi psalo jak na tom jsem, že jsou toho plný média a ať si dávám pozor. Já jsem na netu viděl, že to v Abel Tasman zas tak divoký naštěstí nebude. Do toho mi kámoš psal, že na ceremonii dostal informaci, ať si dávám pozor na skály, oceán, útesy, možná surfování. V tu samou dobu mi psal druhej kámoš, ať si dávám pozor na surfování. Tak jsem si teda dával raději pozor.
Jako správný tramp jsem vyšel včas, ve tři odpoledne… Měl jsem půjčený pětikilový prvorepublikový stan, moderní ultralight equipment víšco. Ale pak jsem si ho potěžkal, zvážil i počasí a blížící se arktickou bouři a i když to nerad píšu, vyměknul jsem a nechal ho v autě a zamluvil jsem si chatu. Dobře jsem udělal, stejně nikdo po cestě ve stanu nespal a nemusím to tolik hrotit. Trek vede celou cestu po pobřeží, lesy, pláže, voda a je velmi vyhledávaný. Naštěstí jsem jel po sezóně a vyhnul se jak lidem, tak i Němcům. Do chaty jsem dorazil za tmy.

DSC01950

DSC01959

DSC01960

DSC01961

4. den
Pochod s Kaktusem
Vstával jsem za úsvitu, připravil jsem si věci, nacpal dýmku tabáčkem Mapachem, udělal svoje typický rituály před vstupem do změněného stavu vědomí a u pláže jsem vypil Kaktus nalačno. Udělal jsem field recording zpěvu ptáků a zvuků moře. Byl příliv a tak jsem nemohl projít jednou zátokou, protože některé úseky jde projít jen za odlivu. Takže jsem si dal hned dvě hodiny cesty navíc obklikou. Většina tohoto treku vede buší vedle moře v různé výšce, ale bez těžkých přetížení. I tak jsem měl před sebou dlouhou cestu, přes 25 km s těžkou krosnou za den. Věděl jsem, že půjdu od nevidím do nevidím jen s malýma přestávkama. Tento den byl jak fyzický, tak mentální očistec. Kaktus vyplavoval negativitu posledního období ven. Les, pláže, zátoky, moře, řeky, potoky, občas jsem si připadal i jako v džungli v Peru. Vodní živel je element, který udává v tomto prostředí rytmus. Příliv a odliv.

DSC01963

DSC01965

DSC01966

DSC01968

DSC01973

DSC01974
V poledne jsem byl již solidně unavený a byla přede mnou další zátoka. Abych si trochu zkrátil cestu, přebrodil jsem jí v nejužší části. Všude bylo obří množství hub, připadal jsem si jak na mykologické expedici. Můchomůrky červeně svítily.
Odpoledne, když jsem svačil na odpočívadle, jsem se rozdělil s ptáky, kteří mi přišli zobat z ruky. Odvděčili se tak, že mi drze zdrhli se sváčou, ale dohnal jsem je.
Podzimní scenérie a barvy přidávaly na psychedelii.

DSC01976

DSC01977

DSC01984

DSC01990
Kaktus jsem si dal primárně proto, abych si srovnal rozchod s ex, který se udál týden před roadtripem. Přišel jsem tomu na kloub. Za všechno můžou samozřejmě feministky a liberálové.
Zajímavé bylo, že v momentě kdy jsem se rozhodl, že je opravdu konec a že i když nemám po příjezdu z roadtripu kde bydlet, jak se dostat do práce atd., tak se to nějak vyvine, jsem posléze konečně dostal víza do Austrálie (to stálo spoustu energie, času a peněz, jsme první vlna čechů co dostala working holiday víza do Austrálie v historii), klient (dělám ošetřovatele) mi nabídnul, že můžu bydlet u něj než odjedu a zvýšil mi plat. Takže teď, když konečně posílám na net tento starší příběh, je 11.7., makal jsem po roadtripu v podstatě denně s výjimečným dnem volna a někdy dvě směny za sebou, mám nejlepší práci co jsem si mohl přát, kdy můj klient je zároveň můj kámoš a skvělej člověk, bydlím na samotě přímo u oceánu u surf spotu kde surfuju a po práci si dělám svoje věci, něco jsem našetřil, jedu na léto do ČR a pak se vracím sem na Zéland a pak do Austrálie s vědomím, že se mnou pojedou moji tři blízcí přátelé z ČR. Dneska jsem měl rozlučkovou hostinu s kamarády. Vše se v dobré obrátilo.
Do kempu jsem přišel vyčerpanej v noci a šel rovnou spát. Spal jsem 12 hodin jak batole.

5.den
Konec treku Abel Tasman
Musel jsem čekat až do poledne do odlivu, abych mohl přejít zátoku. Celkem jsem šel do cíle asi tři hodiny. Přišel jsem přesně před odplutím vodního taxi, které jsem měl zamluvené, akorát jsem skočil do vody a smyl ze sebe pot a symbolicky zakončil výpravu. Během cesty nazpět, která trvala hodinu, jsem si mohl prohlédnout celé pobřeží, podél kterého jsem šel. Viděli jsme kolonie tuleňů. Večer jsem vyrazil směr Farewell Spit a přespal jsem ve free campu kus od místa.

DSC02002

DSC02006

DSC02012

DSC02016

DSC02023

6. den
Farewell Spit, Kaktus a pohřebiště velryb
Na tento trip jsem čekal od únorové psychedelické party, která se konala nedaleko, ale na samotný výběžek Farewell Spit jsem se v tu dobu nedostal. To místo mě přitahovalo a představoval jsem si, jak se tam později vrátím, dám si Kaktus a půjdu na trek napojit se na velryby (slyšel jsem že tudy proplouvají a jsou tam jejich skeletony). Je to cca 30 km dlouhý výběžek do moře, složený převážně z písečných dun. Pro Maory má toto místo hluboký význam. Pro mě už taky. Vypil jsem Kaktus. Trek, pokud člověk nechce platit, má 12 km a člověk dojde cca jen 5 km daleko po výběžku. Aby se člověk dostal až na konec, musí si zaplatit celkem drahej výlet speciálním autobusem. Šel jsem pěšky ten trek a dobře jsem udělal, z autobusu bych opravdu nezažil to, co na mě čekalo 🙂

DSC02027

DSC02034
Byl slunečný den, šel jsem asi 4,5 km po pláži po okraji výběžku a sledoval jsem jej před sebou, jak se táhne do dálky. Neskutečný místo. Duny, jezírka, zeleň, nějaký žonglování, krása.

DSC02054

DSC02057

DSC02058

Přemýšlel jsem, zda uvidím ony velrybí kostry. Pak jsem šel bosý pískem skrze výběžek na druhou, oceánskou stranu výběžku. Najednou jsem uviděl předmět, o kterém jsem si nebyl jistý, zda se jedná o klacek, nebo velrybí kost. Potom jsem spatřil o pár metrů dál obří černou hmotu v písku. Dotknul jsem se té věci bosou nohou. S úžasem jsem zjistil, že to je onen velrybí skeleton! Stav na Kaktusu v tu chvíli vrcholil. Ohlédnul jsem se po horizontu a VŠUDE, kilometry daleko na obě strany, byly ostatky mrtvých velryb zasypané pískem. Mrazilo mě.

DSC02074

DSC02078

DSC02079

DSC02080
Dal jsem si silné Rapé pro duchy velryb a přírodu. Zpíval jsem, i když mám běžně zafixovanou představu že neumím zpívat a díky hlasu jsem se dostal do ještě hlubšího tranzu. V tu ránu vysvitlo slunce a přitom se zároveň rozpršelo. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to neskutečné, tolik stovek mrtvých velryb a ta atmosféra. Omluvil jsem se velrybám za lidskou demenci a za to jak je vybíjíme. Až pojedu znovu s kamarády zpátky na jižní ostrov, tak tohle je definitivně posvátné místo na ceremonii. Když jsem potom googlil o neštěstích, kdy zde uvíznou velryby, zjistil jsem, že před rokem zde došlo k 3. největšímu uvíznutí velryb na Novém Zélandu. Uvízlo zde za dva dny přes 600 velryb, z nichž většina i přes snahu dobrovolníků je zachránit, bohužel zemřela. Pro srovnání, největší uvíznutí na světe bylo v roce 1918, cca 1000 velryb, v Chatham Island (pacifické ostrovy na jih od NZ). Maorové si velryb cení jako vysoce duchovních bytostí, potomků Boha oceánu a místo, kde došlo k uvíznutí velryb, je posvátné.
Po celou dobu roadtripu, díky vystoupení z běžného stereotypu, přírodě a psychedelikám jsem zaznamenával větší množství synchronicit, než v běžném modu. Např. cestou zpět pomyslím na houbičky- kouknu do trávy a vidím je tam, i když staré a nahnilé. Potom jdu dál lesem, zase na ně pomyslím, podívám se dolů a všude koberce houbiček.

DSC02084
Večer jsem šel na, dle informací na internetu, jednu z nejkrásnějších pláží na světě a byla opravdu výjimečná, neviděl jsem ještě podobnou pláž. Procházka po pláži s nohama ve vodě, západ slunce, barvy, lachtani a v mysli myšlenky na dnešní setkání s velrybami.

DSC02098

DSC02103

7. den
Cesta na West Coast
Probuzení na pláži, koupačka, snídaně a musel jsem projet nazpět celou Golden Bay a u Motueky jsem to stočil na jihozápad. Jedu celý den. Je jablečná a kiwi sezóna, takže u samoobslužnýho stánku u cesty, kterej by v ČR vůbec nemohl existovat, kupuju mnoho ovoce za málo peněz.

DSC02119

DSC02115

8.den
Franz Josef
Když jsem se probudil, konečně jsem za světla viděl ten krásný pohled na západní pobřeží.

DSC02128

Kromě toho, že Franz Josef je vynikající tuňák v konzervě, kterýho si kupuju vždycky v akci v Kauflandu a trpím výčitkami že ho žeru i když vymírá, je Franz Josef taktéž sekundárně ledovec na Novém Zélandu. Na ledovec byly úžásné pohledy, akorát je smutná skutečnost, jak rychle ledovce tají, což bylo ilustrováno na poučné ceduli, kde byla fotka ledovce před x lety a dnes. Taje to rychle.

DSC02129

DSC02144

DSC02137
Cestou dolů po západním pobřeží jsem se vykoupal v jezeře. Když jsem přijel na poslední místo při pobřeží, než se silnice stáčela do vnitrozemí směr Wanaka a Queenstow, žasnul jsem nad tím pohledem. Surová příroda, oceán plný života, lesy.

DSC02154

DSC02153

Šel jsem z pláže, kde byly duny a jezero, směrem do prastarého potemnělého lesa, kde kromě velmi starých stromů byly i bažiny.

DSC02155

DSC02156

DSC02157

DSC02160

DSC02161

Evokovalo mi to nedávný sen, kde jsem viděl obří Strom Života v lese. Když se setmělo, dojel jsem v noci až k Wanace a přespal jsem blízko treku, kam jsem se chystal další den.

O tom, co se dělo dále napíšu v dalším příspěvku 🙂 Co den, to perla na kterou do smrti nezapomenu..

Pucallpa – Shipibo komunita San Francisco a Ayahuasca

Chtěl jsem jet z Tingo Maria do Tarapota a do džungle za jedním curanderem, ale silnice byla poničená deštěm a nechtělo se mi čekat 3 dny. Takže jsem se sebral a jel směr San Francisco u Pucallpy, což je provařená komunita kmene Shipibo, kam jezdí všichni na Ayahuascu a spolu s Iquitos to jsou asi nejznámější místa v Peru, kam lidi jezdí na očisty. Buďto tam najdu někoho dobrýho, nebo navštvím Inés, starší ženu pracující s Ayahuascou, která mi byla doporučena v komunitě v Tingo Maria. Ta je ale dražší a já už nemám moc peněz. Také se nabízí ještě jeden kontakt z komunity v Tingo Maria na staršího šamana Leonarda. Krátí se mi i čas, jelikož 5.2. musím být v ČR z rodinných důvodů.

V San Franciscu mě mototaxi vyhodí u domu dona Matea, známého curandera. Doba od opuštění mototaxi po otázku zda chci pít Ayu byla cca 15 sekund. U Matea pít nechci, je dražší a hlavně jsem měl pocit, že jsem o něm slyšel nedobré věci, což se mi posléze potvrdilo- někdo tam umřel na retreatu v létě, nevrací prachy atd. Jdu hned za tmy hledat Leonarda. Cestou potkávám jugoslávce, který mi doporučuje Edisona, že prý je tam deset dní a bomba, že je to respektovanej šéf celýho San Francisca, ale že zatím je jen na dietě a ještě u něj nepil. Jdu se tam podívat, je dávno noc, pokecám s Edisonem a řeknu, že si to rozmyslím. Moc mi nesedělo k šamanovi normální fabrikovaný cigáro plný chemie, když tam má tuny čistýho Mapacha všude kolem, jak by se na šamana slušilo a patřilo.

Druhej den ráno najdu Leonarda a domluvím se, že tam budu pít. Je mu cca 85. Jedu zpět do Pucallpy pro ovoce a do bankomatu. Cestou potkám Edisona, kterej taky čeká na auto do Pucallpy. Cítím nepříjemnou energii mezi ním a jeho ženou a celkově mi nesedí. V autě potkávám antropologistku, která dlouhodobě žije v San Franciscu a studuje Shipibos. Píše práci na téma brujerie (kouzelnictví a černá magie) v San Franciscu – jak tento jev ovlivňuje komunitu Shipibo atd.. Situace je taková, že lidi tu běžně umírají kvůli černokněžníkům. Ptám se jaký vliv má místní církev, prý dobrý, dělá obřady proti brujerii a pro lidi, kteří jsou brujerií postižení. Vyptávám se na šamany a dozvídám se velmi zajímavé věci o tomto místě. Jsem tu chvíli, pár interakcí s lidmi a šamany a hned cítím jakýsi opar manipulací, brujerie a žárlivosti. Časem vidím jak je ta žárlivost všude, šamani a lidi žárlí jeden na druhého, kvůli penězům a moci a posílají na sebe energetické ochromující šípy, s cílem poškodit, zneškodnit či zabít druhého. To je realita zde, na místě, kde Ayahuasca a léčitelské řemeslo, které donedávna nikdo nechtěl pořádně dělat, umožnilo lidem najednou vydělávat mnohonásobně více peněz, něž kdokoliv jiný v komunitě, kdo se živí bežnými způsoby. Když se ptám na curanderku Inés, doporučuje mi jí a že prý tam za pár dní zrovna jde dělat rozhovor.

DSC00692
Pucallpa

V Pucallpě jdu na internet podívat se na recenze šamanů v San Franciscu (ano, na internetech je opravdu všechno) a naprostou ultrasynchronicitou nacházím článek na blogu, který jsem už cca před dvěma měsícema četl, a teď vidím že to je o Edisonovi (aniž bych hledal přímo Edisona- předtím jsem nevěděl že to je o něm). Hroznej report. Jsem rád, že jsem tam nešel. Report případně zde, pro představu: https://wanderingbrooks.wordpress.com/2013/05/28/bad-shaman-an-ayahuasca-misadventure-in-san-francisco-peru-part-1/

V Pucallpě ve městě, na zahrádce kavárny, mě zdraví nějakej chlapík. Nabízí na prodej dýmky. Supr, ty jsem zrovna chtěl. Obě který má mi naprosto sednou a kupuju si je, jedna z rybího skeletonu a druhá ze zubu aligátora- jelikož jsem se jednou při rituálu spojil se spiritem krokodýlí samice, bral jsem to jako znamení. Jakmile potkáte na tripu krokodýlí samice, nesnažte se prosadit svou dominanci a věřte, že to jsou velmi něžná, romanticky založená stvoření. Rozjedu s pánem diskuzi o kávě, prý pije deset káv denně. Už chápu proč je takovej roztěkanej a nervózní.

Druhej den mám pít s Leonardem, ale jelikož jsou v San Franciscu ten den nejen jedna, ale hned dvě superhlasité diskotéky, nebude nic. Každý  den je zde dunící diskotéka a někdy i druhá, ještě hlasitější. Pro mě jedno z největších mínusů místa, na většině ceremonií mi dunila do hlavy z dálky ta nejhorší představitelná hudba. Ve vesnici, kde je na 2300 lidí 70 + šamanů, kde skoro každej druhej barák je Aya retreat centre, a kde je každou noc x ceremonií, je to fakt zvláštní.

Mám zajímavé sny, v jednom je přede mnou rozlomen stonek nějaké rostliny a v ní dva fazolovité útvary, vypadající jako dvě ledviny (moje slabina). Zrovna ve dnech, kdy začínám pozorovat zvláštní mdloby když se zvednu + problémy s tlakem. Druhý sen – mám problémy s kolenama a nemůžu chodit. Tlak = ledviny, kolena = ledviny, oboje moje slabiny.

Odpoledne jsem šel na internet kvůli letence a potkal jsem tři gringos. Když jsem se ptal na tipy na curanderos, odkázali mě na jejich velmi přitažlivou polskou průvodkyni – a zase mi byla doporučena Inés, že prý jedou zrovna od ní a je tam u ní už druhým rokem a bude se vracet.

Karta na dnešní ceremonii u Leonarda je Věž. Normálně je prý na ceremonii málo lidí, třeba jen dva gringos, dneska je tady 9 dospělých a dvě děti. Ti ostatní jsou známí a širší rodina Leonarda, kteří jsou nemocní, pít nebudou a Leonardno je jen zdiagnostikuje. Leonardo sedí a kouří mapacho, všechno připravuje jeho dcera Lucilla. Leonardo je už opravdu starší člověk a nemá tolik energie. Venku svítí měsíc v úplňku. Zpívají icaros a pijeme. Když nastoupí účinky, cítím dominanci Liány, hodně harmaly a spíše fyzický, velmi sedativní a uklidňující pocit. Ale málo Chacruny s DMT. Žádné vize, ale změněný stav vědomí a pocit fyzického léčení. Rád bych se vyzvracel, ale nejde to. Vyžádám si další kalich a později usnu. Probouzím se uprostřed noci, když ceremonie již skončila, ale já jsem teprve najel 🙂 Při otevírání očí mi cca dvě sekundy probliknou před očima typické černobílé DMT vize. Všichni včetně šamana už spí, a přísedící, jediní dva pijící, už tu ani nejsou a spí u sebe. Jdu čůrat a venku si všímám prohloubeného stavu a vizuálních změn. Piju hodně vody, zvracet nejde. Když si lehnu, nějakou dobu mám morbidní a temné vize a zase si říkám, kde se ten bordel pořád bere. Později ovšem přicházejí za odměnu i pozitivní a inspirativní vize, když přemýšlím nad svými plány do budoucna a nad tajemným Příslibem budoucnosti. Miluju život a při přemýšlení o budoucnosti cítím vždycky zvláštní pocit vzrušení. Po pár hodinách jdu těžkopádnou chůzí spát do malaky. V 7 ráno po 3 hodinách spánku se probouzím a zjišťuju, že medicína ještě dost intenzivně funguje. To trvá po celé dopoledne. Zůstávám zde ještě pár dní a poté se přesunuji za Inés. Je tu pěkně, ale není to úplně to, co hledám.

DSC00718

Inés

Přijel jsem tedy na dietu za Inés a Josém, jejím synem, který je také maestro, ale který bohužel následujících 9 dní, jež tam strávím, bude pryč. Ptají se mě na moje motivy atd. Vysvětlím jim své záměry a na čem chci pracovat. Bylo příjemné, že alespoň jevili zájem, Leonardo se mnou nepromluvil ani slovo kromě asi dvou pozdravů, což mu nemám vůbec za zlý, ale chybělo mi propojení s ním.Třeba mluvil jen shipibo a ne španělsky, nevím. Inés je 75, věnuje se řemeslu od 20, kdy podstoupila tři roky na dietách v lese. Často jezdí do Iquitos do nejprovařenějšího higher society centra Temple of Light. Mám peníze jen na týden u ní (nakonec 9 dní), ale jdu do toho, protože po té nemoci bych se rád dal pořádně dohromady a celkově se posunul dál a rád bych byl u někoho pořádnýho a neztrácel čas. Bude dieta s rostlinami a tři Ayahuascové obřady. Jezdí sem hodně ženy s ženskýma problémama + znásilnění atd. Kromě mě tu jsou jen tři ženský, na delších dietách.

První ráno přichází Inés v 7:30 a dieta začíná vypitím rostliny jménem Pion Colorado. Inés přede mnou postavila kýbl teplý vody a řekla ať piju, hodně. Tak jsem pil po litrech a po cca 15ti minutách řádně vrhnul, pak jsem pil dál a uskutečnil ještě vrh druhý, neméně intenzívní. Celá procedura trvala cca 25 minut. Pak byla snídaně. Večer při stmívání přišla Inés s tím, že dieta bude s rostlinou Tamamuri, když jsem si pak hledal účinky na zdraví, odpovídalo to tomu, co jsem jí napsal na papír ohledně záměrů. Poslala do Tamamuri icaro, léčebnou píseň. Poté zazpívala i do dýmky s Mapachem a prokouřila dýmem mě i mou chatku a já vypil Tamamuri.

V pět ráno mě budí hlasitý projev vesničana do mikrofonu. Žvatlá další dvě hodiny. V sedm ráno přichází Inés, jdu inhalovat pod deku rostlinu z hrnce. Příjemné. Dieta zde je mnohem náročnější, než předchozí cca tři týdny. Strava lehká, rostlinná, s občasným slepičím vejcem, malé porce. Žádné ovoce, kromě občasné trochy nasládlého banánu maduro na vaření, v palačince. Jídlo bylo pro mě problém, protože většinu týdne byla kuchařka nemocná a vařila jedna mladá žena a to nebylo dobré. Několik dní za sebou ráno jen suchá palačinka bez ničeho s nápojem z ovsa. K obědu např. vodnatá zeleninová polévka s těstovinama. Mockrát během týdne těstoviny, podle mě nevhodný jídlo na dietu. Ženský říkaly, že mám smůlu že jsem to zrovna takhle trefil, že jinak je to pohoda. Druhá kuchařka vařila dobře. Takže co se týče výživy, nebavilo mě to, za ty prachy, všechno ostatní super. Navíc po nemoci jsem měl extra hlad a chuť na výživný jídlo a proteiny, čehož se nedostávalo. Snil jsem o mrtvé krávě na talíři.

DSC00695

Ceremonie u Inés č. 1

Tarot: Zase Smrt. Doplňující karta Síla. Obě se opakujou. Kam to vede? – Velekněz (stejná karta jako když jsem se ptal na celý pobyt u Inés, než jsem sem přijel).

Inés je mocnější a vitálnější než Leonardo. Má krásné icaros. Zpětně musím říct, že byla ze všech šamanů nejlepší. Ale dražší na naše poměry.

Poté, co nastoupil fyzický pocit únavy po vypití trpkého šálku, začaly se rozvíjet vize, které nebyly nijak extra hluboké, ani vedoucí k zásadním prozřením, ale byly příjemné. Přišla Inés a zpívala mi osobní icaros cca půl hodiny. Bylo to úžasné, její píseň se mi vizualizovala před očima a viděl jsem její strukturu i to jak je poskládaná, vizualizace byla nasynchronizovaná na její zpěv a vše se měnilo dle jejího zpěvu. To icaro, jak jsem jej viděl a vnímal, bylo jako entita sama o sobě. Inés a paprsky energie, které do mě vysílala, jsem viděl i se zavřenýma očima (na psychedelikách je běžné vidění se zavřenýma očima a ve tmě). Přitom jsem cítil různé fyzické pocity po celém těle, např. jako doteky apod., podle toho, jak zpívala a co dělala. Pak zpívala ostatním. Nezvracel jsem. Občas jsem si zakouřil Mapacho, kterému jsem vzdával hold, jakožto letitému silnému spojenci. Celou ceremonii zakončuji tradičním rituálním převrhnutím kyblíku na zvracení, který je plný vody, hlenu, plivanců, nedopalků a popele, na sebe a na postel, dle staré jihočeské tradice. Odcházím spát do chatky.

Druhý den vstávám unavený a malátný. Poslední týden se mi zvyšuje únava a těžkost těla, den ode dne + tlaky když vstanu, že se musím něčeho chytit, abych nespadnul. Také jsem si nahmatal zvětšené uzliny v tříslech, hlavně napravo, kde mi šaman ve snu v Tingo Maria tahal ten bordel ven. Těžký detox. Byl jsem rozrušen ze třech útvarů na pravém varleti, tedy na straně výraznějších uzlin, abych následně zjistil, že to je jen od komárů, uff. Večer přichází Inés a opakuje proceduru s Tamamuri a Mapachem. Dělá to pravidelně obden.

Zdá se mi o palačinkách a druhý den máme k snídani hádejte co, palačinky. To ještě nevím, že to není poprvé ani naposled, ale že budou pořád, protože onemocněla kuchařka a že to je tedy předzvěst hladomoru. Plus se mi zdá o jedný osobě, ale na tenhle sen si vzpomenu až když čtu slovo podobné jeho jménu ve slovníku.

Je pro mě velkým zadostiučiněním nacházet se na místě, kde jsou rozšířené stavy vědomí, kouzla a magie naprosto normální součástí denní reality a kde člověk není za podivína, když o tom promluví.  Místo, kde jsou rostlinní učitelé legální a lidé je mohou používat k léčení.

DSC00716

Ceremonie u Inés č. 2

Tarot: Vůz + Císařovna

Sen: Jsem v domácím městě a lidé u řeky připravují velké množství voňavého jídla. Zvou mě, že mě pohostí. Jsou tam kuřata s brambory a další lahůdky typu quinoa a fazole. Vše je ale s chilli a solené. Vysvětluji, že jsem na dietě a nesmím chilli, sůl a tuk a zda bych mohl dostat jen čistě quinou a fazole. Chlapík se na mě podívá s opovržením, že mi to přece nemůže ublížit a že jsem divnej. Mám stejný pocit jako v reálném životě, kdy se setkávám s nepochopením na dietě. Podléhám a dávám si normální jídlo. Připadám si jako kdyby mě zkoušeli duchové, co se týče mé vůle.

Ceremonie:

Přicházím do ceremoniální maloky, připravím si oltář, pak na chvíli usnu, jak už se stává mým zvykem, ale vzbudím se přesně v momentě, kdy se nalévá Ayahuasca a jsem na řadě abych šel pít 🙂  S Inés jsem mluvil před ceremonií u mě v chatce když mi zpívala, o tom, že bych dnes chtěl pít víc a dát si poctivý ponor do žumpy mého podvědomí. Dává mi hodně. Zhruba půl hodiny je ticho. Když medicína začne tělesně účinkovat, Inés začne zpívat. Myslím, že jsem pak zase chvilku spal. Halt zmáhá to. Z ničeho nic mě probudí černobílé vize jakýchsi obdelníkových struktur, které připomínají dveře a zároveň domino, a které se přede mnou začnou rychle skládat do geometrických vzorů, jsou tečkované a mají to klasickej Aya DMT vzhled- takhle to většinou vidím, černobíle, než se to rozjede. Dochází mi, že pocit v ústech na výletech, kdy cítím v puse takové malé kuličky, tak že to jsou tyto kuličky, které nyní vidím. Nevím přesně co to znamená, kdyby někdo věděl, napiště. Potom přijde bytost, jejíž vzhled nemůžu prozradit, a pozve mě dál do jedněch z těch dvěří, které přede mnou drží otevřené. Procházím jimi a přitom se zvedám a jdu močit. Když otevřu oči, realita kolem je již proměněná v DMT svět. Mou pozornost upoutávají precizní geometrické struktury velké maloky, ve které se nacházíme a dřevěný chodník se zábradlím vedoucí do kadiboudy, který vypadá velmi high-tech a futuristicky. Vyprazdňování se na high tech vesmírných UFO záchodech je pro psychonauty běžný jev 🙂 Přitom zní srdečné, silné zpěvy Inés. Když si zas lehnu, pocity a vize se rychle zesilují. Při přikrývání se bílou přikrývkou se všude rozprostírá její struktura a běloba, až přes vize nevidím. Jsem překvapený silou medicíny. Potom začíná jít do tuhého. To už tu dlouho nebylo, že 🙂 Emocionální toxiny a jedy těla se vylučují, tělo je v naprosto sedativním a unaveném stavu léčení, ale mysl jede na plné obrátky. Jsou mi předhazovány moje hříchy a morální provinění, na zrcadlo, před kterým nelze uniknout. Bláhová snaha utéct vynořujícím se materiálům, vede totiž maximálně tak k bad tripu a šílenství. Proto neuhýbám. Přitom přichází onen důvěrně známý pocit z psychedelických dávek: „Proč to dělám? Kam to vede?“ – pochybnosti založené na strachu ega, které je vystrašené z toho, že by se mohlo totálně rozpadnout. Strach z toho, že bych mohl tuhle cestu projet, onemocnět, zešílet, umřít. Aneb typická ego hra vyšších dávek, kdy ego ještě není mrtvé, má sílu žbrlat a vyžaduje si pozornost. Ale později se uklidňuji a koncentruji, opírám se o své zkušenosti a víru v léčebný Proces, a tyto vize, včetně tragických pohledů mé rodiny typu „my jsme mu to říkali ať si nezahrává“ + „no vidíte, tak se nakonec zbláznil, jaká tragédie“, překonávám, zas tak horký to není, tedy pokud člověk nepřitápí iluzivnímu problému umírajícího ega svou vystíhovanou pozorností. Včera jsem měl pochybnosti o tomto centru, nyní se omlouvám za svou podezřívavost a děkuji za tuto lekci. Přitom jsou mi do svědomí vmetena další témata, celé to má podtón jakýchsi archaických morálních zákonů, z dob kdy ještě platila nějaká spravedlnost, je zde také nádech křesťanského Desatera a zásad, které obecně přicházejí do mého života a nabádají k životu v čistotě. Když se rozebírá např. nějaká moje slabina, mám to i s poučným videem, kde vidím minulé inkarnace, kde můj život končí nemocí/ smrtí takovou, která odráží morální či jinou slabost onho života a s jednoduchým poučením ve stylu „nebuď dement a nedělej tyto chyby“. Jednoduché, efektní, někdy děsivé. Zvracel jsem hodně všechno ven. Hrozně dlouho jsem v těchto náročných stavech očekával, že mi přijde zazpívat Inés, která už ostatním zpívala, ale ke mně nepřicházela. Tak by mi pomohlo její icaro, říkal jsem si. Když jsem to druhý den u snídaně říkal ženským, smály se mi, že u mě Inés byla a zpívala cca půl hodiny, ale že já jsem byl tak „spaced out“, že jsem jen ležel rozplácnutej jak mrtvola miliony světelných let daleko a občas vzdychnul.

DSC00766
tripreport

Potom jsem se sklidnil a začalo mi být dobře, nejtěžší fáze očisty byly za mnou. Přicházely vhledy a prozření. Nejdůležitejší byla tato formule: „Kvalitu Jedu lze změnit v Medicínu jeho proměnou skrze Lásku“. Asi to zní jako největší hippie new age klišé a věc očividná, ale důležité pro mě bylo, že jsem to chápal nejen na racionální, ale i na hluboce emocionální úrovni, jakoby se mi otevřelo srdce dokořán a já byl schopen mnohonásobně více vysílat a přijímat lásku. Problémy a jedy nahlédnuté z této perspektivy znovunalezené sebelásky vytvářely neuvěřitelný potenciál k růstu a zdraví. Začal jsem se od srdce smát, jak je to jednoduché, ale jak snadné je se zase ukotvit zpátky v silných, navyklých strukturách ega a pomalu tyto věci zapomenout. Klid, který hledám, mě naprosto prosytil. Když jsem dělal hluboké dechové cvičení, dýchal jsem klidně jako nikdy. Dieta a Ayahuasca způsobily návrat ke zvířecí bdělosti a instiktům a odstranění mnohých civilizačních a sociálních nábalů a programů, které akorát zaslepují. Občas zazněla určitá hmyzí frekvence, která mi brnkla na centra v mozku a tento pocit zvířecí bdělosti byl nakopnut, jako když přidáte plyn na motorce. Vzpomenul jsem si zas na teorii McKenny o tom, jak hmyzí vibrace ovlivňují produkci DMT v přírodě. Ještě odpoledne jsem si říkal jak je ten proces těžký, měl pochybosti o tomto centru a ego utíkalo k představám o světských slastech a normálním životě a jídle. Teď tu byl mír, napojení na Matku Zemi, která mě chovala a já jí miloval. Právě o tomto je ta karta Císařovna. Později jsem měl chuť zakouřit si Mapacho. Když jsem ho zapaloval, nehořelo. Odtrhnul jsem kus a zkusil to znova. Zase nic, jakobych se snažil zapálit kov. Tohle se mi nikdy za cca 9 let průběžného užívání mapacha nestalo. Tabák promluvil ve smyslu, že mám již předtim, než k němu přijdu, být co nejvíce ukldněn a vědomý. Je obecně známo, jak těžké je s Tabákem udržovat dlouhodobý udržitelný vztah. Proto je největší nesmysl a cesta k nemoci kouřit ve stresu, jelikož Tabák sice uklidní, ale dopad na tělo je těžký. Mapacho se nešlukuje, vstřebává se skrze dutinu ústní. Na ukončení kouření toxických průmyslových cigaret je dobré nastolit kvalitní vztah s Mapachem a vypít si ho při ceremonii. Ayahuasca může také pomoci, ta je v léčení závislostí expertkou.

„Když si s tím budete zahrávat, dostane vás to.

I když s tím budete jenom koketovat a klouzat se po povrchu, jednou vás to dostane“.

„Pokud nedokážete překonat zvyk kouření, nejste žádný rostlinný doktor a měl byste se přestat snažit jím být. Podívejte se skutečnosti do tváře, chybí vám Sluneční sůl. A také si uvědomte, že vepředu číhají ještě mnohem větší nebezpečí. Navíc bych byl nerad zodpovědný za váš pozdější ústup z cesty, který by patrně byl velmi žalostný. Budete se dusit na úrovni mořské hladiny, což je dno vzdušného oceánu“.

Nápis na zdi: „ Kouření je umírající umění“.

  • Dale Pendell

Další den se konečně po třech dnech, kdy byly suchý palačinky a vodnatý polívky, vrátila kuchařka, ou jé. Odpočinek.

Tento den jsem měl rekordní počet snů. Když jsem se před deseti lety intenzivně zabýval lucidním sněním, vedl jsem si snový deník a poctivě trénoval techniky, zapamatoval jsem si max. 8-9 snů za jednu noc. S pročištěným vědomím na dietě jsem si jich zapamatoval 13. Můj letitý sen chodit spát brzo a pravidelně vstávat se svítáním je zde v Peru realitou a je to skvělé. Před obědem přišla Inés a dala mi Tamamuri. Ceremonie prý bude následující den – Štědrý den. Ptal jsem se Inés na význam mé vize a na bytost, která mi na Ayahuasce přišla otevřít dveře do hypervesmíru a já následně vstoupil do takových hloubek své mysli. Rozzářili se jí oči, zeširoka se usmála, řekla že se mi ukázal duch Tamamuri a políbila mě. Měl jsem radost.

Cítím se mnohem víc vnímavější než obvykle a také víc motivován. Několik hodin denně studuji španělštinu, kterou jsem těžce zanedbával. Dokonce i paní učitelka z gymplu, která občas suplovala naší učitelku, mi byla nedávno vynadat ve snu, že jsem se měl líp učit. Jsem si jistý, že kdybych měl na hodiny Petru, nejkrásnější učitelku na gymplu, konstatně, moje známky by byly úplně někde jinde.

Štědrovečerní ceremonie

Ráno, když se zakusuji do vytoužené snídaně, na mě volá z dálky Maria ať nejím a jdu do chatky, že mě čeká rituální ukončení hlavní fáze diety. U chatky je Inés. Zazpívá icaros do dýmky, provede okuřování. Pak jdu za ní po cestě do ceremoniální maloky. Za mnou jde mladá dívka a průvod ukončuje David, manžel Inés, který bubnuje. Do maloky mě vede ona mladá dívka za ruku. Ten moment mi připomíná vizi Tamamuri na Aye. Zakončujeme hlavní fázi diety s Tamamuri. V maloce na mě čeká obří mísa ovoce. Dostávám nejprve sůl a trochu chilli. Pak dostanu instrukce na další dietu, tedy na další týden a půl (jídla která smím a nesmím) + další měsíc žádný sex atd. Potom, co jsem snědl takovou haldu ovoce po tak dlouhé době téměř bez cukru, se dostavil stimulující, intenzivní pocit nárůstu energie, jako po nějakém silném stimulantu. Zajímavá zkušenost, ty abstinenční příznaky odvykání na cukr a také jeho kolísání v krvi.

Ceremonie:

Tarot: Slunce + Viselec

Začátek ceremonie kopíroval přesně tu předešlou, do detailu. Zase jsem usnul a zase jsem se probudil těsně předtím, než jsem byl na řadě na pití. Později se začaly přede mnou zase skládat obdelníkové struktury, podobné dominu a dveřím. Rozdíl byl v tom, že toto sezení bylo velmi poklidné a nerozjely se tak mocné stavy. Výhodu to mělo v tom, že když mi Inés s Davidem zpívali osobní icaros, mohl jsem se plně soustředit, narozdíl od minule, kdy jsem byl rozpláclý miliony světelných let daleko. Seděli jsme naproti sobě ve tmě, jejich obrysy byly černé jako noc, protože svit měsíce přicházel z druhé strany, za jejich zády. Jejich zpěv mě dostával do hlubšího tranzu, kýval jsem se do rytmu a oni se také pohybovali, s tím, že Inés dělala různá gesta, magické pohyby, nebo se kroutila jako had, či se přibližovala hlavou ke mně. Druhá píseň byla speciální, protože sloužila k zakončení diety, k ochraně a bezpečí. Když člověk v takto sensitivním stavu vyjde do normálního světa, leccos by se mohlo přihodit. Když dozpívali, Inés mi dělala něco na temenní čakře, co jsem pochopil tak ji nějak uzavírala, pak mě namazala ochrannými rostlinnými vodami (contra- brujerie, proti černé magii, ochrana, očista atd.), poprskala mě jimi, vysála mi něco z hlavy a promazala mi ruce, přičemž mi dvakrát silně zatlačila do každé dlaně- měl jsem pocit jakoby mi zapečetila energetické okruhy. Skvělá zkušenost. Pak už se mi nic extra zajímavého nedělo, kromě vize, kdy jsem viděl sám sebe z třetí osoby za zavřenýma očima, obraz se začal vzdalovat a byla mi ukazována jakási zvířecko- hmyzí hierachie bytostí, které se morfovaly z jedné formy do druhé, obraz se dále oddaloval a stoupal, až to došlo k vysokým božstvům. Viděl jsem také Shipibské kříže atd.

Druhý den jsem odjel směr Tarapoto, se slušnou porcí Ayahuascy na osobní ceremonie, jelikož je mi doporučováno po této dietě nějakou dobu nepít s nikým. Mohlo by to narušit těžce vypracovanou dietu. Energie ostatních lidí by mi mohla uškodit a stejně tak práce jiného meastra a jeho rostlinných spojenců by mohla být v rozporu s prací Inés a Tamamuri. Sám pít můžu. Jedu tedy do jedné malé vesnice cca tři hodiny od Tarapota, která mi byla doporučena a kde sídlí jeden šaman, se kterým jsem měl původně v plánu pít, ale to budu moci až za x týdnů. Do té doby mám v plánu být sám na dietě, ubytovat se u jedné rodiny a pít sám.