Archiv rubriky: juggling/ flow arts

Zéland – psychedelický roadtrip po jižním ostrově – část první

Po čtyřech měsících na Zélandu jsem začátkem května konečně vyrazil na dlouho očekávaný roadtrip na jižní ostrov, doteď jsem bydlel v New Plymouth na severním ostrově. V práci jsem měl třítýdenní volno. 14 dní dobrodružství začínalo. Vzhledem k absenci povinností a volnu v práci jsem plánoval ostrov poznávat i pomocí rostlinných spojenců.

1. den
Výjezd
Po cca 5 hodinách spánku jsem vyjel směr Wellington. 4,5 hodin cesty jsem dal s jedinou přestávkou na toaletu a ocitnul jsem se na trajektu. Plavba trvala 3,5 hodiny. Pak další tři hodiny jízdy k Motuece za mými kamarády, se kterými jsem jel v únoru na festival v Golden Bay (report zde: http://mantis-triptofun.eu/2018/05/27/worlds-end-festival-2018-golden-bay-new-zealand/). Přijel jsem za nimi v noci do karavanu kde bydleli po sklizních, unavený, ale šťastný, že je zas vidím.

DSC01933

2. den
Uvařený auto, DMT v ancientním lese, smaženice
Nákup věcí na roadtrip, nějaké vybavení a jídlo. Poté cesta na známý tajemný kopec s vyhlídkou, jehož jméno jsem zapomněl. Stoupání bylo tak strmé, až se uvařilo auto, takže jsme dál pokračovali pěšky. To se vyplatilo, došli jsme do prastarého lesa a posadili jsme se do mechu mezi spousty různých malých houbiček. Zakouřili jsme si Changu a fraktální stromy rostly před očima. Po cestě nazpět jsme nasbírali hlívu. Na závěr výletu nesmělo chybět drama – na cestě před námi ležel obrovský balvan, který tam očividně spadnul chvíli před tím, než jsme tam jeli. Odvalili jsme jej a jeli domů. Uvařil jsem smaženici z hlívy, všem chutnala. V noci jsem se poblil a posral. Určitě si říkáte, že to bylo z tý houby, ale nikomu jinýmu nic nebylo. Halt necítil jsem se v poslední době moc optimálně.

DSC01935

DSC01938

DSC01945

3. den
Abel Tasman trek začíná
Chtěl jsem vyrazit na populární trek Abel Tasman a po týdnech vedra jako naschvál začalo pršet.  Nejen ledajaká přeháňka, ale prý arktická bouře, aby toho nebylo málo. Pár lidí mi psalo jak na tom jsem, že jsou toho plný média a ať si dávám pozor. Já jsem na netu viděl, že to v Abel Tasman zas tak divoký naštěstí nebude. Do toho mi kámoš psal, že na ceremonii dostal informaci, ať si dávám pozor na skály, oceán, útesy, možná surfování. V tu samou dobu mi psal druhej kámoš, ať si dávám pozor na surfování. Tak jsem si teda dával raději pozor.
Jako správný tramp jsem vyšel včas, ve tři odpoledne. Měl jsem půjčený pětikilový prvorepublikový stan, moderní ultralight equipment víšco. Ale pak jsem si ho potěžkal, zvážil i počasí a blížící se arktickou bouři a i když to nerad píšu, vyměknul jsem a nechal ho v autě a zamluvil jsem si chatu. Dobře jsem udělal, stejně nikdo po cestě ve stanu nespal a nemusím to tolik hrotit. Trek vede celou cestu po pobřeží, lesy, pláže, voda a je velmi vyhledávaný. Naštěstí jsem jel po sezóně a vyhnul se jak lidem, tak i Němcům. Do chaty jsem dorazil za tmy.

DSC01950

DSC01959

DSC01960

DSC01961

4. den
Pochod s Kaktusem
Vstával jsem za úsvitu, připravil jsem si věci, nacpal dýmku tabáčkem Mapachem, udělal svoje typický rituály před vstupem do změněného stavu vědomí a u pláže jsem vypil Kaktus nalačno. Udělal jsem field recording zpěvu ptáků a zvuků moře. Byl příliv a tak jsem nemohl projít jednou zátokou, protože některé úseky jde projít jen za odlivu. Takže jsem si dal hned dvě hodiny cesty navíc obklikou. Většina tohoto treku vede buší vedle moře v různé výšce, ale bez těžkých přetížení. I tak jsem měl před sebou dlouhou cestu, 25 plus km s těžkou krosnou za den. Věděl jsem že půjdu od nevidím do nevidím jen s malýma přestávkama. Tento den byl jak fyzický, tak mentální očistec. Kaktus vyplavoval negativitu ven. Les, pláže, zátoky, moře, řeky, potoky, občas jsem si připadal i jako v džungli v Peru. Vodní živel je element, který udává v tomto prostředí rytmus. Příliv a odliv.

DSC01963

DSC01965

DSC01966

DSC01968

DSC01973

DSC01974
V poledne jsem byl již solidně unavený a byla přede mnou další zátoka. Abych si trochu zkrátil cestu, přebrodil jsem jí v nejužší části. Všude bylo obří množství hub, připadal jsem si jak na mykologické expedici. Můchomůrky taky.
Odpoledne, když jsem svačil na odpočívadle, jsem se rozdělil s ptáky, kteří mi přišli zobat z ruky. Odvděčili se tak, že mi drze zdrhli se sváčou, ale dohnal jsem je.
Podzimní scenérie a barvy přidávaly na psychedelii.

DSC01976

DSC01977

DSC01984

DSC01990
Kaktus jsem si dal proto, abych si srovnal rozchod s ex, který se udál týden před roadtripem. Přišel jsem tomu na kloub, za všechno můžou samozřejmě feministky a liberálové.
Zajímavé bylo, že v momentě kdy jsem se rozhodl, že je opravdu konec a že i když nemám po příjezdu z roadtripu kde bydlet, jak se dostat do práce atd., tak se to nějak vyvine, jsem posléze konečně dostal víza do Austrálie (to stálo spoustu energie, času a peněz, jsme první vlna čechů co dostala working holiday víza do Austrálie v historii), klient (dělám ošetřovatele) mi nabídnul, že můžu bydlet u něj než odjedu a zvýšil mi plat. Takže teď, když konečně posílám na net tento starší příběh, je 11.7., makal jsem po roadtripu v podstatě denně s výjimečným dnem volna a někdy dvě směny za sebou, mám nejlepší práci co jsem si mohl přát, kdy můj klient je zároveň můj kámoš a skvělej člověk, bydlím na samotě přímo u oceánu u surf spotu kde surfuju a po práci si dělám svoje věci, něco jsem našetřil, jedu na léto do ČR a pak se vracím sem na Zéland a pak do Austrálie s vědomím, že se mnou pojedou moji tři blízcí přátelé z ČR. Dneska jsem měl rozlučkovou hostinu s kamarády. Vše se v dobré obrátilo.
Do kempu jsem přišel vyčerpanej v noci a šel rovnou spát. Spal jsem 12 hodin jak batole.

5.den
Konec treku Abel Tasman
Musel jsem čekat až do poledne do odlivu, abych mohl přejít zátoku. Celkem jsem šel do cíle asi tři hodiny. Přišel jsem přesně před odplutím vodního taxi, které jsem měl zamluvené, akorát jsem skočil do vody a smyl ze sebe pot a symbolicky zakončil výpravu. Během cesty nazpět, která trvala hodinu, jsem si mohl prohlédnout celé pobřeží, podél kterého jsem šel. Viděli jsme kolonie tuleňů. Večer jsem vyrazil směr Farewell Spit a přespal jsem ve free campu kus od místa.

DSC02002

DSC02006

DSC02012

DSC02016

DSC02023

6. den
Farewell Spit, Kaktus a pohřebiště velryb
Na tento trip jsem čekal od únorové psychedelické party, která se konala nedaleko, ale na samotný výběžek Farewell Spit jsem se v tu dobu nedostal. To místo mě přitahovalo a představoval jsem si, jak se tam později vrátím, dám si Kaktus a půjdu na trek napojit se na velryby (slyšel jsem že tudy proplouvají a jsou tam jejich skeletony). Je to cca 30 km dlouhý výběžek do moře, složený převážně z písečných dun. Pro Maory má toto místo hluboký význam. Pro mě už taky. Vypil jsem Kaktus. Trek, pokud člověk nechce platit, má 12 km a člověk dojde cca jen 5 km daleko po výběžku. Aby se člověk dostal až na konec, musí si zaplatit celkem drahej výlet speciálním autobusem. Šel jsem pěšky ten trek a dobře jsem udělal, z autobusu bych opravdu nezažil to, co na mě čekalo 🙂

DSC02027

DSC02034
Byl slunečný den, šel jsem asi 4,5 km po pláži po okraji výběžku a sledoval jsem jej před sebou, jak se táhne do dálky. Neskutečný místo. Duny, jezírka, zeleň, nějaký žonglování, krása.

DSC02054

DSC02057

DSC02058

Přemýšlel jsem, zda uvidím ony velrybí kostry. Pak jsem šel bosý pískem skrze výběžek na druhou, oceánskou stranu výběžku. Najednou jsem uviděl předmět, o kterém jsem si nebyl jistý, zda se jedná o klacek, nebo velrybí kost. Potom jsem spatřil o pár metrů dál obří černou hmotu v písku. Dotknul jsem se té věci bosou nohou. S úžasem jsem zjistil, že to je onen velrybí skeleton! Stav na Kaktusu v tu chvíli vrcholil. Ohlédnul jsem se po horizontu a VŠUDE, kilometry daleko na obě strany, byly ostatky mrtvých velryb zasypané pískem. Mrazilo mě.

DSC02074

DSC02078

DSC02079

DSC02080
Dal jsem si silné Rapé pro duchy velryb a přírodu. Zpíval jsem, i když mám běžně zafixovanou představu že neumím zpívat a díky hlasu jsem se dostal do ještě hlubšího tranzu. V tu ránu vysvitlo slunce a přitom se zároveň rozpršelo. Nikdy na ten moment nezapomenu. Bylo to neskutečné, tolik stovek mrtvých velryb a ta atmosféra. Omluvil jsem se velrybám za lidskou demenci a za to jak je vybíjíme. Až pojedu znovu s kamarády zpátky na jižní ostrov, tak tohle je definitivně posvátné místo na ceremonii. Když jsem potom googlil o neštěstích, kdy zde uvíznou velryby, zjistil jsem, že před rokem zde došlo k 3. největšímu uvíznutí velryb na Novém Zélandu. Uvízlo zde za dva dny přes 600 velryb, z nichž většina i přes snahu dobrovolníků je zachránit, bohužel zemřela. Pro srovnání, největší uvíznutí na světe bylo v roce 1918, cca 1000 velryb, v Chatham Islands, pacifické ostrovy na jih od NZ. Maorové si velryb cení jako vysoce duchovních bytostí, potomků Boha oceánu a místo, kde došlo k uvíznutí velryb, je posvátné.
Po celou dobu roadtripu, díky vystoupení z běžného stereotypu, přírodě a psychedelikám jsem zaznamenával větší množství synchronicit, než v běžném modu. Např. cestou zpět pomyslím na houbičky- kouknu do trávy a vidím je tam, i když staré a nahnilé. Potom jdu dál lesem, zase na ně pomyslím, podívám se dolů a všude koberce houbiček.

DSC02084
Večer jsem šel na, dle informací na internetu, jednu z nejkrásnějších pláží na světě a byla opravdu výjimečná, neviděl jsem ještě podobnou pláž. Procházka po pláži s nohama ve vodě, západ slunce, barvy, lachtani a myšlenky na dnešní setkání s velrybami.

DSC02098

DSC02103

7. den
Cesta na West Coast
Probuzení na pláži, koupačka, snídaně a musel jsem projet nazpět celou Golden Bay a u Motueky jsem to stočil na jihozápad. Jedu celý den. Je jablečná a kiwi sezóna, takže u samoobslužnýho stánku u cesty, kterej by v ČR vůbec nemohl existovat, kupuju mnoho ovoce za málo peněz.

DSC02119

DSC02115

8.den
Franz Josef
Když jsem se probudil, konečně jsem za světla viděl ten krásný pohled na západní pobřeží.

DSC02128

Kromě toho, že Franz Josef je vynikající tuňák v konzervě, kterýho si kupuju vždycky v akci v Kauflandu a trpím výčitkami že ho žeru i když vymírá, je Franz Josef taktéž sekundárně ledovec na Novém Zélandu. Na ledovec byly úžásné pohledy, akorát je smutná skutečnost, jak rychle ledovce tají, což bylo ilustrováno na poučné ceduli, kde byla fotka ledovce před x lety a dnes. Taje to rychle.

DSC02129

DSC02144

DSC02137
Cestou dolů po západním pobřeží jsem se vykoupal v jezeře. Když jsem přijel na poslední místo při pobřeží, než se silnice stáčela do vnitrozemí směr Wanaka a Queenstow, žasnul jsem nad tím pohledem. Surová příroda, oceán plný života, lesy.

DSC02154

DSC02153

Šel jsem z pláže, kde byly duny a jezero, směrem do prastarého potemnělého lesa, kde kromě velmi starých stromů byly i bažiny.

DSC02155

DSC02156

DSC02157

DSC02160

DSC02161

Evokovalo mi to nedávný sen, kde jsem viděl obří Strom Života v lese. Když se setmělo, dojel jsem v noci až k Wanace a přespal jsem blízko treku, kam jsem se chystal další den.

O tom, co se dělo dále napíšu v dalším příspěvku 🙂 Co den, to perla na kterou do smrti nezapomenu..

World’s End festival 2018 (Golden Bay – New Zealand)

únor 2018
World’s End festival 2018 report


Přesně měsíc po příletu na Zéland jedu hrát a dělat fireshow na psychedelický festival (darkpsy, hitech, experimental) v Golden Bay, což je překrásná lokace na severu jižního ostrova. Samotná party je u deštného pralesa poblíž Farewell Spit – to je cca 30 km dlouhý výběžek do moře, složený převážně z písečných dun.

farewell split

Hlavní organizátor byl na psy festivalu Masters of Puppets v ČR, viděl na mým soundcloudu můj techno set z toho fesťáku a navštívil Krumlov, odkud pocházím. Slovo dalo slovo…
Dlouho jsem vymýšel jak se tam dostat abych se vešel do cesťáku (dostat se tam obnáší dva dny cesty- bus, letadlo a pak s někým autem x hodin cesty) a když už jsem to měl po týdnu vymyšlený, zjistil jsem, že jsem poslední člověk v letadle a o pár kg převyšuju limit a letenku nedostanu. Zklamání, ale měl jsem pocit že tam mám určitě jet a nechápal jsem, proč se to pokazilo. Našel jsem nakonec jinou kombinaci spojů, synchronicity přály a moji dobří jihočeští přátelé od techna (Opidum soundsystem), kteří přileteli na Zéland po svojí ose o dva dny později než já, řekli, že na mě počkají na letišti v Nelsonu a vezmou mě. V pátek brzo ráno, po cca 4 hodinách spánku vyrážím na autobus. Čeká mě osmihodinová cesta busem. Autobus se samozřejmě po cestě porouchal, jak mě varovala přítelkyně, která ví jak to tu chodí, z toho ale vzniknul skvělej a vtipnej spontánní kytarovej/ ukulele jam tří týpků na trávníku vedle autobusu.

Dále 5 hodin čekání na letišti, přelet na jižní ostrov, tam mě v noci nabírají kamarádi a jedeme na sever. Přespáváme někde po cestě, dlouho jsem neviděl takhle zářivou oblohu díky minimálnímu světelnýmu smogu, padaj hvězdy a vše je otočený vzhůru nohama. Kamarádi mi půjčujou spacák a karimatku, spím na křivý zemi a žerou mě kvanta otravných komárů, snažím se co nejvíc zachumlat a omotávám si hlavu šátkem, to je další noc kdy jsem se moc dobře nevyspal, ale co bych neudělal pro Příslib psy punk travellerského omastku…

DSC01668

Ráno vstanu, skočím do průzračný ledový řeky, kochám se okolím, snídaně, kafe a jedeme.

DSC01683

Stavíme se v příjemným hippie městečku Takaka, nákup, pokračujeme. Když se přiblížíme do Golden Bay a jedeme kolem obří zátoky, z okolní scenérie jsme úplně hotoví. Vodní živel mě obecně zvláštně přitahuje a moje nejvýznamější cestovatelský psychedelický tripy byly často u vody, u oceánu, laguny, v Amazonii atd.
Po příjezdu na akci mě vřele a srdečně vítá hlavní organizátor H., sympatickej entuziastickej týpek, ukázuje mi artist room kde můžu spát, kuchyni atd. Nacházíme se v panenské přírodě přímo vedle deštného pralesa, 10 minut autem od moře. Zvuk luxusní a překvapil mě, část zvuku byla DIY a část F1, jelo to na zlomek výkonu, stage vymazlená, dřevěná, lidi příjemní, ze všech koutů světa, rodinná atmosféra. Předčilo to moje očekávání, protože hudební scéna a kultura obecně na Zélandu se s Evropou absolutně nedá srovnat. Je slunečný pohodový odpoledne na stage, H. mi říká že mám hrát svůj dark techno set už před západem slunce. Přichází týpek s vaporizérem a hašišovým olejem. Téměř už nehulím, za od září jen dvakrát při nemoci a jednou rekreačně, ale proč ne, na takovým místě. Nečekal jsem kolik zchlazenýho kouře mi půjde do plic a tak jsem asi pět minut kašlal s brunátným obličejem. Zhulený jsem byl jak paprika. Šel jsem hrát, bavilo mě to, hutný techno válce jak mám rád, lidi tančili, užíval jsem si to.

DSC01694

DSC01699

DSC01703

Večer byla stage luxusně namappovaná nějakou australankou, tu první hlavní noc jsem bohužl nestihnul vyfotit/ natočit. Pak začne chcát, jdu si teda na tři hoďky lehnout abych se vzbudil v noci na headlinery. To jsem nezvládnul a spal jsem až do rána, konečně jsem se ale pořádně vyspal.
Druhej den kolem poledne přišla chvíle na kterou jsem se těšil, vypil jsem kaktus San Pedro, kterej jsem dostal čerstvej pár dní předtím, předem uvařil a vzal s sebou.

DSC01714

DSC01719

DSC01735

DSC01707

Když Kaktus začne účinkovat, žongluju s kuželama a dávám naprosto unreal komba (Kaktus je skvělej na pohybové aktivity), že žonglér vedle mě řve „WTF, this is impossible, NOO WAAY!“. Cítím se skvěle a vyrovnaně, godlike flow mód.
Vedle stage byly postavené samotné dveře, vedoucí do pralesa. Otvírám je a vstupuju do nové dimenze. Prší a polonahej lítám po pralese v extázi a děkuju Bohu za to že tohle můžu prožívat. Jdu do kopce a prodírám se florou, občas prolezu skalkou, zkoumám houby a rohlík na obličeji se protahuje. Po nějaký době jdu zpět dolů a nahej se koupu pod vodopádem. Co vám budu povídat, je skvělý bejt nahej, zkaktusovanej v pralese vedle luxusního festivalu na druhým konci světa. Vodopád a Kaktus mě očistili od negativních myšlenek.

EXIF_HDL_ID_1

EXIF_HDL_ID_1

Umytý jsem vyrazil na další misi. Někdo mi předtím řekl, ať se jdu podívat na unikátní úkaz (mám rád unikátní úkazy, obzvlášť na tripech), což byl strom, vyrůstající z vrcholu starého, obřího, mrtvého, ztrouchnivělého stromu- z dálky to vypadalo zvláštně, jako strom vyrůstající nad korunama ostatních stromů (v noci byl z dálky ze stage vidět díky světelným dekoracím). Když jsem tam přišel tak jsem žasnul, nikdy jsem nic takovýho neviděl. Po tom starém stromě jsem vyšplhal nahoru, ke kmeni toho nového obřího stromu a nad pralesem pozoroval celé panorama, přírodu, stage, skály. Tento zážitek byl zatím highlight tripu na Zélandu, zase jednou omastčí pocit psychedelického travellerství.

EXIF_HDL_ID_1
EXIF_HDL_ID_1

Když pak slézám dolů po kluzké zabahněné stráni, přišel moment který jsem celou dobu očekával. Hodil jsem záda, spadnul do bláta až to mlasklo a dal jsem si hlavou o zem. Záchvat smíchu a radost že se můžu jít znovu vykoupat pod krásnej vodopád byla intenzivní. Pak jdu zpátky, procházím zase dveřma a jsem zpět na party. O půlnoci hraju druhej set, darkpsy, lidi paří na blátě, baví mě to. Posléze udělám fireshow a užiju si zbytek noci. Všichni chválí jak hudbu tak flow což mě nabilo. Headliner si stěžoval že mu v dešti předešlou noc tančil jen jeden člověk, já měl štěstí že jich tančilo spoustu a navíc přestalo při setu nakonec i pršet. Zklamalo mě, že po tom co jsem vybudoval hlubší temnou psychedelickou noční atmosféru, hrál po mně DJ kterej měl hrát dávno předtím večer, ale změnil se lineup páč hrál někdo kdo neměl a celý se to proházlo a hrál naprosto fekální dramec k zblití, kterej se fakt nedal poslouchat. Co se týče hudby na festivalu, byla OK ale extra mě nenadchla (typickej problém psytrancu, vše vymazlený ale nudná hudba). Byl ale nějakej fajn darkpsy a zajímavý chillout sety a dobrej hip hop a i nějaký to techno se dalo. Zvuk byl skvělej. Úroveň mixování místních DJs nic moc teda, to samý koncept DJs, Evropa je prostě jinde. Vše ostatní pecka, organizace, dekorace, prostředí, lidi, to jak se o mě starali jako o účinkujícího atd.
Měl jsem spoustu rozhovorů se zajímavýma lidma, s kouzelným dědou o astrologii a předešlých civilizacích, se sympatickým Turkem jsme hejtovali tureckou politiku a vyptal jsem se ho na informace o Austrálii kde žil, o festivalech, hudební scéně a hlavně o mém plánu tam jet pobýt s domorodcema a studovat místní šamanismus a rostliny, protože v těch oblastech s domorodcema byl.
Druhej den vstávám a po propršeným víkendu se udělá vedro. Holky se koupou v bazéně nahoře bez, zadaný Banán jde radši prozkoumat les. Dám si ještě jednu koupel pod vodopádem a pak jdeme s kamarády na prohlídku okolí. Slunce konečně praží, škoda že až na konec party při rozebírání stage:

DSC01740

Objevíme vyhlídku s nádherným panoramatem, dáme zakončovací Tabák do nosu a v podvečer jedu do Nelsonu.

DSC01745

DSC01758

DSC01759

Když se zaměřím na obličej řidiče, uvědomím si, že to je určitě člověk o kterým mi kamarádi říkali, že jim neskutečně připomíná našeho kámoše z ČB (zdravím Morfa). Podoba je neskutečná a stává se mi to často, že narážím na lidi, kteří mi připomínají kamarády z ČR. Hudební a psychedelická scéna je jedna rodina a člověk se pak všude cítí doma, nemluvě o tom, jak člověka provází rostlinná medicína – barák kde bydlím na Zélandu má na okně nálepku „Protected by CACTUS security systems“. Mladej klučina v autě, muzikant, kterej ještě dojížděl na acid tripu mi nabídnul že můžu přespat u jeho otce v Nelsonu. Přijeli jsme, a otec motající brka mi ukázal osmiletý kaktusy Peyotl.
Další den jsem se vzbudil a vyrazil jsem pět kilometrů na pláž ve vedru, abych zjistil, že je zákaz koupání kvůli bakteriím po cyklónu. Šel jsem na letiště, s jedním mezipřistáním doletěl domů a u srdce jsem měl pocit zadostiučinění, protože tenhle dobrodružnej výlet mě naprosto uspokojil. Přesto se chci do Golden Bay vrátit až pořeším víza a práci a dát si tam pořádný treky, hlavně mě láká si dát Kaktusový trek po cca 30 km písečným výběžku do moře (Farewell Spit) a pozdravit bratry delfíny a velryby… (výživné reporty příště)

DSC01762

DSC01767