swimming with dolphin akaora

ZÉLAND – PSYCHEDELICKÝ ROADTRIP PO JIŽNÍM OSTROVĚ – ČÁST DRUHÁ + VIDEO

Na úvod sdílím své žonglovací video, kde jsou zachyceny krásy Nového Zélandu a tyto dva poslední příspěvky jsou i jakási backstory k němu..

9. den
Isthmus Peak trek
Opěvovaný a doporučovaný trek u Wanaky. Vstal jsem za tmy zaparkovanej u jezera, proběhla snídaně a výškrab s autem po kluzkém kamenitém svahu nahoru na silnici. Po pěti kilometrech jsem zaparkoval a hledal trek. Byly tam dvě matoucí šipky, každá ukazovala na jinou stranu. Zkusil jsem první a šel křovím pochybnou cestou, přeskočil jsem po kamenech potok a moc se mi to nezdálo. Potkal jsem velké mrtvé zvíře. Everything is gonna be alright.

DSC02166

DSC02167

Když jsem ladně sbíhal kopeček, zasekla se mi noha o nějakou liánu a rozjebal jsem si koleno až jsem zařval. Bebe dobré ráno.

DSC02178

DSC02180

Rozchodil jsem to a šel nahoru na kopec. Usoudil jsem, že to byla asi ta druhá šipka. Uviděl jsem nějaké dvě slečny na silnici- tam kde jsem špatně odbočil, hledaly cestu, řekl jsem jim ať nejdou tudy, ale ať se podívají zda cesta vede o kus dál po druhé šipce. Vedla- vrátil jsem se a vyšel správnou cestou. Šel jsem po pastvinách nahoru. Když se rozednilo, pohledy na okolní zasněžené hory a sytě modré jezero byly dechberoucí.

DSC02170

DSC02172

Trek byl tedy ještě lepší než jsem čekal a čím jsem byl výše, tím více sněhu leželo na trase. Na vrchol jsem došel kolem oběda, pokecal se starým kanaďanem a dcerou o surfování, kitingu, horolezectví.

DSC02176

DSC02193

DSC02187

DSC02192

DSC02182

DSC02201

Kakaové boby, Kratom a Mucuna je příjemná sportovní kombinace rostlin. Dál pod vrcholem v závětří na slunci bylo tak teplo, že jsem mohl jít do půl těla a vstřebat nějaký ten vitamín D. Zakouřil jsem si Changu.. Pohled na hory a jezero byl jak z jiné planety.

DSC02199

K večeru jsem jel směr Queenstown a přespal jsem u jezera po cestě.

10. den
Queenstown – Hory, muchomůrky a floating
Vstal jsem v šest za tmy a jel 70 km do Queenstown, což je jedno z nejkrásnějších měst Nového Zélandu, díky poloze u sytě modrého jezera v zasněžených horách. Scenérie byly jak z pohlednice a tvořily úžasnou kulisu, zatímco jsem za východu slunce sjížděl do města. Čekal mě ikonický a nejslavnější trek v Queenstown- Ben Lomond. Dá se začít buďto přímo dole ve městě, nebo si člověk může zaplatit lanovku a nechat se kus vyvézt. Zvolil jsem poctivě delší cestu zezdola, s tím že to dám na Kaktusu. Cesta z města vedla lesem podél mountain bike drah, blah blah blah, najednou jsem se objevil, ani nevím jak, v lese PLNÉM muchomůrek. That escalated quickly.

DSC02238

„Nikdy jsem nic takového neviděl“ (mimochodem, moje oblíbená věta na tomto kulervoucím roadtripu). Jedna vedle druhý, kilometry červenobílých magických klobouků rozesetých všude po lese. Pár dní předtím jsem na pár muchomůrek narazil a jako vždy jsem si řekl něco ve stylu „ahoj, rád bych vás poznal blíže, ale někdy příště“, tak jak to říkám už leta, jelikož už kdysi jsem si muchomůrky připravil sušením ke konzumaci a doteď je mám schované, ale nikdy jsem je nakonec nesnědl. Teď jich byly všude kolem tisíce. Měl jsem poslední Kaktus, který by byl na tomto treku v horách skvělý, Kaktus do hor patří, tam je doma a tam se vždy užíval. Od mých výletů na Kaktusu v peruánských horách na tento způsob použití nedám dopustit, ale říkal jsem si, že na floating, na který jsem se posléze poprvé chystal, by se hodilo něco více relaxačního a nejlépe disociativního (floating v podstatě je o disociaci a senzorické deprivaci a jeho vznik je úzce s spojen s ketaminem a LSD, ale o tom později). O muchomůrkách jsem věděl mimo jiné to, že disociační efekt mají. Po letech odkládání přišel ten čas, sebral jsem dvě mladé muchomůrky v co nejvyšší nadmořské výšce, kde již končil les (mladé muchomůrky ve vysokých výškách obsahují nejvíce aktivních látek) a zanechal jsem jim trošku Tabáčku Mapacha jako oběť. Nemohl jsem je připravit a usušit, ale řekl jsem si, že si je teda poprvé sním tak, jako prastarý člověk, který ještě neměl know how přípravy a technologie. Muchomůrky se běžně detoxifikují pomocí sušení či vaření, kdy proběhne konverze kyseliny ibotenové na muscimol, čímž se prohlubují psychedelické účinky a redukují ty vedlejší. Nikomu nedoporučuju si dávat muchomůrky ve vysokých horách, přečetl jsem o nich za svůj život množství literatury, znal jsem dávkování, věděl jsem co si můžu dovolit a postupoval jsem opatrně tak, aby efekty nastoupily v nejvyšší síle až po sestupu z hor. Blbost a disrespekt se na poli psychedelie občas tvrdě trestá. Příroda spolu s jejími silnými dary je hodna úcty a je třeba také znát a respektovat hranice vlastní mysli a těla. Já vnímám pohyb (ať už se jedná o různé, i extrémní sporty, tanec, žonglování, atd.) a psychedelika jako svou cestu a spojení těchto dvou věcí mi přináší silné uspokojení a je to pro mě způsob, jak se dostat to tranzu, spojit se s přírodou a transcendovat ego. Dlouhý monotónní hypnotický pohyb, jakým chůze na dlouhé vzdálenosti je, je sama o sobě efektivní meditační aktivita, přidejte náročnost při prudkém stoupání, hory, posvátné houby, zamíchejte a recept na spokojeného, zdravého člověka je na světě.
Když jsem vystoupal z lesa výše, nejenže se otevřely úchvatné scenérie, ale taky jsem začal chodit po horských hřebenech na klouzajícím sněhu. Později jsem potkal lidi, kteří to vzdali, jelikož sníh a led tam klouzal až moc. A to jsme byli tak v půlce.

DSC02201

DSC02203

DSC02210

Šel jsem dál a posléze jsem potkal další pár, který to vzdal a šel nazpět. Věděl jsem, že jsem už jediný kdo jde nahoru a ostatní lidi můžou být jen za mnou. K ledu a sněhu se přidalo na slunnějších místech i ještě více klouzající bahno. Obléknul jsem si další vrstvy, přituhovalo. Když jsem byl zhruba 45 minut před vrcholem, začal jsem pomalu jíst menší klobouk muchomůrky a snažil se to načasovat tak, abych začal cítit účinky na vrcholu, ale především až při sestupu a dole ve městě při floatingu- bezpečně a s respektem. Počítal jsem s tím, že tahle medicína přinese nevolnost. Když jsem se vyškrábal nahoru, zažil jsem onen známý pocit omastčího psy punk travellerského zadostiučinění a vychutnal jsem si zaplavení receptorů dopaminem, který jsem ve svém mozku tak pracně a poctivě vydojil. Bzučení synapsí a bublání omastku přerušuje jen vítr. Ten den jsem vrchol vylezl jako první a byl jsem tam úplně sám, zase obří výhoda roadtripu po hlavní turistické sezóně. Bez lidí. Bez Němců. Tichá meditace.

DSC02211

DSC02212

DSC02219

DSC02220

DSC02221

DSC02224

Při sestupu jsem dojedl zbytek první muchomůrky. Potkal jsem lidi kteří stoupali nahoru, ptali se zda jsem byl až nahoře a zda je možné se tam přes sníh a led dostat. V sociálním kontextu jsem si více všímal změn vědomí a vnímal jsem rohlík od ucha k uchu místo svého obličeje. Dal jsem tedy kolemjdoucím zkušené horolezecké rady ohledně toho jak padat, ukázal jsem jim přitom bláto na zadku od dvou pádů, které jsem absolovoval a měl jsem z toho hroznou prdel. Po cestě zpět jsem sledoval, jak je les vizuálně rozdělen přímkou na živý a mrtvý, zelený a vyschlý. To je zapříčiněné agresivními nálety stromů z Austrálie. Bohužel stopa člověka.

DSC02230

DSC02233

DSC02235

Snědl jsem druhou, větší muchomůrku a poslední sousto jsem už nedojedl, jelikož se mi z toho navalovalo. Po cestě dolů jsem si u muchomůrek zažongloval a pak jsem sešel k městu. Zrovna se zavíral kvůli počasí vstup do hor. Účinky včetně nevolnosti zesilovaly. Poblil jsem se. A vykadil. Potom se mi udělalo dobře a vyrazil jsem o kus dál do města do floatačního centra. Po dlouhých letech čekání to konečně zažiju.
Slunce svítilo, byl klidný den a šel jsem skrze Queenstown. Všude okolo byly lesy. Co se týče vizuálních vjemů a prostorového cítění, moje vnímání potvrzovalo popisy lidí přirovnávající Muchomůrky v určitých aspektech k Šalvěji divotvorné- prostor jsem vnímal více dvojrozměrně, nejvíce se to projevovalo při pohledu na les, jakoby to byly kulisy a připomínalo mi to velmi pohled na les na Šalvěji kdysi zamlada na louce. Atmosféra Queenstown mě bavila, nebyl jsem sice ani ve městě, ale dokázal jsem si představit tam strávit více času, je to místo kde se dají provozovat mnohé outdoorové ativity a všude jsou hory. Dal jsem si Kratom, který má snové kvality a uvolňující efekty a hodí se na floating po treku.
Ve floatačním centru v městských lázních jsem podepsal papíry týkající se bezpečnosti floatingu- nezapomeňte že Zéland je pořád Anglie, i když tísíckrát lepší, ale Health and Safety je tudíž základ a votravovat se s tím musí. Zaměstnanci mi ukázali prostory. Převkléknul jsem se do županu a lehnul jsem si na lehátko v relaxační vyhřáté místnosti. Hrála vkusná klidná asijská hudba, strunné nástroje, prostor byl temný, svítily svíčky a popíjel jsem heřmánkovej čaj. Šel jsem sem skoro o hodinu dříve, abych se v klidu připravil meditací, jelikož jsem měl jen hodinu floatingu.
Co je to vlastně floating? Pincipem je senzorická deprivace, oddělení mysli od vnějších podnětů. Floatační tank je nádrž s vodou o teplotě stejné jako lidské tělo, kde je naprostá tma a ticho a člověk se vznáší ve slané vodě. Veškeré vjemy jsou snížené na minimum. Floating vymyslel v roce 1954 John. C. Lilly, lékař, psychoanalytik, psychonaut, neurovědec, filosof a spisovatel. Lilly je jeden z nejgeniálnějších psychedelických mozků 20. století, moje oblíbená postava a inspirace. Lilly mimo jiné usiloval o komunikaci mezi lidmi a delfíny, kam upíral mnoho své energie po dlouhá období. Od těla disociovaný Lilly zažíval ve floatačním tanku hluboké duchovní stavy a jeho zkušenosti se ještě znásobily, když začal při floatingu užívat LSD a disociativum ketamin. Skutečnost, že Lilly, který usiloval o disociaci mysli od těla ve floatačním tanku, se synchronicitou dostal ke ketaminu, nejznámějšímu disociativu, je fascinující a ještě více fascinující jsou výstupy jeho bádání, které se synchronicitami souvisí a stavy mysli, kterých dosáhnul. V těchto stavech zažil např. kontakt s ECCO (Earth Coincidence Control Office – Úřad pro řízení shod okolností planety Země), což byly mimozemské entity řídící pomocí synchronicit vývoj lidstva. Málokdo se dostal tak daleko a přežil. Co se týče ketaminu, mnoho lidí kteří do toho šli po hlavě, zemřelo. Samotný Lilly uniknul smrti třikrát. Naposled mu bytosti daly na výběr zda chce zemřít anebo se vrátit a že to je naposled. Tak se vrátil, sdílel jeho poznatky s veřejností a začal se konečně věnovat své ženě, která si asi vytrpěla své. Doporučuji např. jeho knihu Věděc, nebo Člověk a delfín. Psychedelika a kytovci jsou úzce spojeni s vývojem floatingu, Lilly přemýšlel ve stylu „jak se cítí a v jakém stavu vědomí se nacházejí bytosti, které se vznášejí ve vodě pořád?“, a byl posedlý myšlenkou dokázat s nimi komunikovat a především sdílet jejich moudrost.
Když jsem se zavřel do floatačního tanku, začal jsem s klasickou meditací a uvolňování celého těla od prstů na noze až po hlavu a sledoval jsem svůj dech. Vytěsňoval jsem myšlenky. Bylo to velmi příjemné. Postupem času se stav prohluboval a spolu s nimi i vize. Měl jsem vize např. delfínů a velryb a úžasné červenobílé gemoetrické mandaly složené z tisíců rostoucích a umírajících Muchomůrek. Cyklus znovuzrození. Nedivím se, že tolik lidí mluví o tom, jak mají na těchto houbách křesťanské prožiky a vize týkající se Ježíše Krista. Muchomůrky velmi pravděpodobně stály u vzniku náboženství a křesťanství, tisíce let se používaly v kontextu šamanismu. Existují výzkumy a celé knihy o fenoménu hojného výskytu muchomůrek v křesťanských obrazech a symbolice a také tripreporty uživatelů, kteří měli často vize a zkušenosti týkající se křesťanství, prožitek ukřižování atd. V křesťanství jsou pevně zakořeněné pohanské tradice, které křesťanství pro svoje účely upravilo. Zasvěcené oko vidí v červenobílém obleku Mikuláše a Santa Clause, do kterého se Mikuláš vyvinul v některých zemích ze severského boha Odina, právě onu červenobílou Muchomůrku. Stejně tak vánoční sobi (spirituální zvířata šamanů), kteří muchomůrku vyhledávají a jedí a jejichž psychoaktivní moč lidé pili (pokud tedy ležícího soba v deliriu nezabili pro maso), to je další symbol spjatý se severskými tradicemi užívání těchto hub.
Vědomí plulo a roztahovalo se do prostoru. Přišlo mi, že stav by se časem hodně prohloubil. Léta jsem si přál zažít floating a teď jsem se utvrdil, že to je skutečně efektivní nástroj pro práci s vědomím. Když jsem vyšel, byl jsem jak znovuzrozený a ještě tak 30 minut jsem relaxoval na lehátku. S muchomůrkami jsem neskončil, udělaly na mě silný dojem a byl to příjemný úvod do jejich pohádkového světa, kde čekají elfové a další bytosti, kterých jsou mytologické příběhy plné. Vyšší dávky nejen muchomůrek sem člověka zavedou. Kéž by si lidé uvědomili, že ty „mýty“, jsou založené na pravdě. Předešlé kultury a civilizace s těmito bytostmi z jiných dimenzí měli zkušenost a těmto stavům, které ve vyšších dávkách navozují prožitek podobný smrti, dávaly vysokou důležitost a samotnému tématu smrti a posmrtného života dávali v jejich příbězích prioritu snad vůbec nejvyšší…

11. den
Cesta na East Coast, Tekapo, kontakt s delfíny ve snu
Druhý den jsem jel kolem Mt. Cook přes pohádkové, sytě modré jezero Tekapo.

DSC02248

DSC02257

DSC02267

Poté dál směr Akaroa, kde jsem měl naplánované očekávané plavání s delfíny. V Akaroa jsem dal jednodenní trek v Pigeon Bay. Na internetu jsem četl, že se odtud dají pozorovat delfíni. Po cestě jsem potkal jednoho angličana, kterej mi hrozně připomínal kámoše. Celou cestu treku zátokou až k moři jsem sledoval vodní hladinu a pak jsem ho konečně spatřil. Delfín v dáli. Neplaval, ale stál na místě, jak to delfíni určitě dělají. Bójka.

DSC02268

DSC02269

DSC02274

Když jsem došel na konec zátoky ustící do moře k útesům a koukal jsem v trávě a kravských lejnech po houbičkách, uslyšel jsem dvě češky. Prý v Akaroa dlouhodobě žijí. Říkaly, že prej před chvílí cestou sem dva delfíny viděly. Po cestě nazpět jsem zase žádného nepotkal. V duchu jsem jim posílal zprávu, že se s nimi chci setkat a navázat kontakt a představoval jsem si, jak to ve formě jejich frekvence posílám k nim jako modlitbu.

DSC02281

DSC02285

DSC02287

Pak jsem jel na nějaké free parkoviště do hor přespat. Setmělo se a po ceste mě zastihla prudká vichřice. Padaly stromy a měl jsem celkem strach, ale pak jsem tam dorazil a usnul.
V noci jsem měl silný sen- kontakt s delfíny. Přišlo za mnou několik delfínů. Vyzařovali lásku, příjemnou energii a vysokou frekvenci. Měl jsem pocit že k nim patřím a že to je moje rodina. Promlouvala ke mně jedna z nich, samice.
„Pojď s námi, ničeho se neboj, bude ti s námi dobře, milujeme tě. Postarám se o tebe a budu na tebe něžná“. Poté mi dala i sexuální návrh 🙂 Je známo, že delfíni reagují na lidi i sexuálním vzrušením. Najednou jsem dostal delfíni tělo a stal jsem se delfínem. „Naučíme tě plavat“. Učili mě plavat, dělal jsem typické, pro mě ale naprosto nové, delfíní pohyby sloužící k plavání, prohýbal jsem se v páteři nahoru a dolů a plaval. Bylo mi u nich dobře. Měl jsem v minulosti několik zážitků naznačujících blízkost k delfínům a po tomto snu bylo jasné, že se s nimi druhý den konečně setkám ve volné přírodě.

12. den
Akaroa, plavání s delfíny na Kaktusu
Další den ráno jsem tedy vstal, jel do Akaroy, vypil jsem poslední Kaktus a šel k moři do centra sledování delfínů. Pracovnice nás informovala o počasí a stavu vody. Že prý je moře rozbouřené po předešlé noci, velké vlny a že doporučuje výlet jen velmi dobrým plavcům, kteří si věří. Všichni se na to vykašlali a zbyl jsem sám, radostný, že pojedu za delfíny jen já a průvodci. Nakonec se přidala ještě jedna pohodová švédská rodinka. Jelo nás jen pět. Průvodce mi řekl, že delfíni mají rádi rozbouřené moře a bublinky. Když jsme projeli zátokou až na moře, vlny byly docela velké, ale nic hrozného. Stav po Kaktusu byl naprosto optimální a funkční, byl jsem připraven.
„Delfín napravo!“ zařval jsem a kormidelník natočil loď směrem, kde se v dáli objevil první delfín. Najednou jich připlouvalo víc a víc a i skákali, vzrůšo. Naskákali jsme v neoprenech do vln o teplotě 12 stupňů celsia. Delfíni hned začali připlouvat blíž.

swimming with dolphin akaora

DSC02315

Ověřil jsem si názory lidí, že přítomnost delfínů lze pozorovat na zvýšení vlastní energie a nálady. Oni jsou opravdu na jiné frekvenční úrovni než průměrný člověk. Radostní, usměvaví, hraví, sociální, vyhledávají kontakt s lidmi a baví je s lidmi plavat a spolupracovat. Je jejich svobodná volba přijít, nepoužívají se žádné sledovací zařízení ani vábičky, nic takového. Když jsem se ponořil pod vodu, zda uslyším jejich komunikaci, slyšel jsem typické delfíní vysoké frekvence. Lidé, kteří plavají s delfíny, popisují často jak se jim rozšíří vědomí po tom, co jimi projde frekvence delfínů. Delfíni jsou schopní pomocí zvuků, které vysílají, mapovat detailně prostor na kilometry daleko a je to způsob, jakým „vidí“. Lidé, kteří jsou s nimi v kontaktu mají pocit, jakoby je delfíni tímto způsobem scanovali a oni opravdu takto prostor a lidi scanují a získavají tak informace o objektu. Jsou dokázány terapeutické účinky těchto zvuků, např. pozitivní vliv na lidi s autismem, kterým mizí při kontaktu s delfíny příznaky. Jejich zvuky se používají v muzikoterapii. V tomto ohledu jsou delfíni zvukoví léčitelé a muzikoterapeuté. Jsou zaznamenány případy, kdy kontakt s delfíny zvyšuje výskyt synchronicit v životě člověka a zrychlení jeho duchovního vývoje a pro mnoho lidí představují delfíni duchovní průvodce. Stejný pocit jsem měl ve svém snu předešlou noc, že to je moje rodina, průvodci. Mám další zkušenosti s delfíny v rozšířeném stavu vědomí (LSD), které ve mě zájem o tyto bytosti prohloubily. Šlo o sezení na LSD, kdy mi kamarád nabídnul vyzkoušet metodu, které se věnuje a která slouží ke komunikaci s vlastní duší, kdy se jí pokládají otázky atd. Při otázce „odkud jsem přišel“ jsem letěl skrze Atlantidu (která už byla obsahem jiných tripů předtím),  tisíce let skrze prostor a čas na planetu, která byla převážně vodní, s malými ostrovy, kde dominujícími druhy byly kytovci a ptáci. Frekvence na této planetě byla vysoká a systém fungoval udržitelně velmi dlouho. To jsou záblesky v mém vědomí, které ve mně vyvolávají zvědavost.

Je dokázáno, že si delfíni předávají příběhy a informace z generace na generaci. To je jeden z důvodů, proč se vědci snaží dekódovat jejich řeč a odhalit moudrost, kterou oplývají a mnoho lidí věří, že delfíni mají přístup k rozsáhlým kosmickým vědomostem. Jejich jazyk je vyvinutější a rychlejší než ten náš. Mají jména, akcenty, jsou to osobnosti se silným etickým cítěním. Delfíni vnímají předměty díky svému zvukově- obrazovému jazyku a echolokaci vizuálně jako holografické obrazy. Bylo to pro mě významné přátelské setkání a určitě ne poslední.

DSC02290

13. den
Setkání s velrybou na DMT
Z Akaroy jsem jel směr Kaikoura. Už dlouho předtím jsem koukal na internetu na slevy na výlet na moře za velrybami, ale nic jsem nekoupil s tím, že už nechci moc utrácet a pojedu na velryby později v Austrálii. Když jsem jel skrze Kaikouru, nedalo mi to a šel jsem do sjednávací kanceláře na tyto výlety. Zeptal jsem se, kdy je poslední plavba. Prý že za dvacet minut a že pokud chci jet, musím se ihned rozhodnout a přejet do přístavu. Šel jsem na internet, protože jsem měl pochybnosti, zda jsou v Austrálii také Sperm whales v takto hojném počtu. Mé pochybnosti ukázaly jako pravdivě a já se rozhodnul, že na výlet tedy pojedu, využiju příležitost a splním si tento sen.
Vorvani- největší ozubení tvorové, jací kdy na Zemi žili. Nejhlouběji se potápějící savci (byli nalezeni v hloubkách 2200 metrů zamotaní do telegrafních kabelů). A především mají největší mozek mezi všemi žijícími tvory na této planetě- mozek vorvaního samce váží 7 kg, vyskytují se však jedinci s až devítikilogramovými mozky. Nejen proto tento druh zajímá tolik vědců včetně Lillyho.
Rychle jsem jel do přístavu, koupil lístek, bus nás přivezl na loď a vyjeli jsme. Na moři jsme viděli nejprve delfíny. Potom obsluha lodi potápěla do vody akustický přístroj na mapování velryb a komunikovali radiově s dalšími loděmi a letadly, které provozují tyto výlety.
A najednou tam byla, majestátní, obří velryba.

DSC02302

Skočil jsem na záchod a v tomto rituálním posvátném meditačním prostředí jsem si zakouřil trochu DMT a vyběhnul zpátky po schodech na střechu lodi.
Vidět tento archaický živý kolos bylo jak návrat zpět v čase. Velryby jsou tu tak dlouho a dožívají se i přes 200 let. Pak přijde Pán tvorstva a během pár let jich tolik vyvraždí. Naše civilizace je jak velrybí prd ve srovnání s jejich časovou linií. V pozadí na pevnině se tyčily zasněžené hory. Převládající pocit byl takový, že mám co dočinění s prastarou inteligencí, která už něco pamatuje. Zrody a pády civilizací a věci v podobném časovém měřítku. Další věc, kterou jsem si uvědomil je, že kytovci a delfíni přežili mnoho kataklyzmat, které zastihly lidstvo, např. potopu světa, právě díky tomu, že vodní prostředí je jejich domov a je to svět stabilnější, než ten na povrchu. Takže kytovci a delfíni toho určitě mnoho pamatují… a na dekódování jejich řeči se pracuje. Představa toho, jak nám velryby vykládají o naší zapomenuté historii, je vzrušující…

DSC02323

DSC02326

DSC02248

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *