dsc00387

S Kaktusem přes hory zpět do Chavínu

Po zážitcích v Chavínu jsem se rozhodl, že absolovuji tradiční prastarý pre- Inca trek z Olleros, vesnice blízké Huarazu kde přebývám, do Chavínu. Tak jak to dělali odjakživa poustevníci směřující do Chavínu, aby se připojili k ceremoniím ve zdejším chrámu. Jedná se o 40 km trek s převýšením 4700 m. Tentokrát s vařičem, pončem a s hamakou s krycí plachtou, kterou chci testovat- mám jí do džungle, ale mělo by jít přežít. Dokonce i utopený foťák začal fungovat. Tedy paráda.

Po předchozím Santa Cruz treku jsem týden odpočíval a lezl bouldery. Vrátil jsem se také na místo kde roste Kaktus a uvařil další várku, abych nešel do hor nasucho. Sbírání Kaktusu bylo zase dramatické, jelikož jsem vyšel až při stmívání kvůli odpolednímu dešti, docházela mi baterka ve svítilně a po sběru už byla tma. Takže jsem odhadnul nějakou zkratku kopcem nahoru, aby mi nedošla baterka, pak následovalo lezení po římsách ve výšce, přebíhání cizího pozemku a zřícení kamenné zdi, po které jsem lezl. No nebylo to úplně zadarmo.

dsc00317
konec civilizace a začátek treku Quisuar

Jedu tedy do Olleros a odtud jdu pár hodin do vesnice Quisuar, kde již definitivně končí civilizace a jen občas jsou vidět tradiční obydlí domorodců. Přednost tohoto treku je, že není populární – za 4 dny jsem nepotkal jediného turistu, jen pár místních domorodců. Totální klid a ryzí příroda.

dsc00319

 

Když jsem odbočil z cesty, abych si vzal na cestu nějaký klacek se kterým budu moci postavit z mého vybavení improvizovaný stan, zapíchnul jsem si do kotníku trn, který měl hrubou špičku, takže šel obtížněji vyndat, ale povedlo se. Z kopce hned přispěchal domorodec a vyptával se. Celý den jsem pokračoval poklidně v cestě a v podvečer, když to vypadalo na déšť, jsem postavil stan, abych vzápětí zjistil, že půda je podmáčená- tak jsem jej rychle postavil jinde.

ráno :-)
ráno 🙂

Další den vstavám před sedmou ranní. V noci byla dost zima a plachta stanu je i zevnitř namrzlá ledem. Ranní slunce se opírá do plachty a padají na mě kapky vody. Rozložím věci na slunce, je krásné azurové ráno. Posnídám, dám si kokový čaj na prevenci výškové nemoci, položím Koka oběť horám abych v bezpečí prošel a jdu dál.

dsc00342

Tento den bude ve znamení ztrácení se. Začne to, když cca po hodině dojdu do údolí, které je přepůlené ostnatým drátem, jenž tvoří obří ohradu pro krávy. Cesta vede přímo zavřeným ostnatým oplocením, což mi přijde divné, když to má být treková cesta. Rozhoduji se zda to přelézt, nebo jít na pravou či levou stranu údolí a hledat cestu tam. Zkusím jít vlevo, kde jsou močály plné kravích hoven. Skáču tedy po drnech a snažím se nenamočit. Zkusím oblézt ostnáč u řeky, ale prohrávám hru a končím v polévce z kravích fekálií. Nevím čím to je, ale není to poprvé, kdy součástí mého psychedelického dobrodružství a vysokých duc-hovních stavů jsou exkrementy. Občas mi přijde že to je proto, abych při těch transcendencích nezapoměl na lidskou přirozenost. Prach jsi a v prach se obrátíš. Celé to má vždycky nadmíru humorný podtext, jelikož Vesmír má velmi sofistikovaný smysl pro humor, ale zároveň je to často dost přízemní. Zrcadla áno.

dsc00343

Už jsem se rozhodoval, že přebrodím řeku na levou stranu údolí, ale nakonec jsem se rozhodl přelézt ostnatý drát. Ve chvíli kdy jsem to udělal, na mě zabučela kráva, přišla ke mně, a také podlezla jakýmsi způsobem ostnatý drát, nedávajíc najevo nejmenší známky bolesti od ostnů. Potkávám vesničany a ti mi radí kudy jít. Brzo procházím kolem kempu s místními příbytky. Hadice vody vytékající z hor v odpoledním parnu velmi potěšila, beru plnou nádrž, zrovna mi chvíli předtím došla. Nikdo nikde, pokračuji v cestě. Chystám si dát u řeky trošičku Kaktusu, když v tom přiletí obří hrozivě vypadající hmyz s hyperbodákem a začne na mě nalétávat. Uteču mu a dám si trošičku Kaktusu, který ten den skoro necítím.

dsc00345

dsc00353

dsc00354

Po cca hodině začínám zase bloudit, to už začínají pořádné hory a je tam několik možností. Chodím stále nahoru a dolů a je to dost vyčerpávající.

dsc00357

dsc00364

Pak se rozhodnu, že zkusím jít vlevo. Jdu hodně dlouho, než potkám nějakého mladého vesničana a spoustu psů. Ptám se na cestu a on mi řekne, že jdu špatně a ukáže nahoru do dáli, že to je cesta do Chavínu. Vyžádá si karamelu- skoro všichni v horách chtěji peníze nebo karamelu, respektive většina lidí v Peru od tebe chce prachy. Věc která mi tu dost vadí, hry o peníze, víc už mě vytáčí jen neustálé troubení aut, dělají to všichni, pořád a neustále, jezdí jak prasata a nerespektují semafory ani chodníky, když vidí člověka přidají plyn – nedělám si srandu. Místní forma mentální retardace, jinak je to tu samozřejmě Ráj. Dám mu sušenky a sušený mango za dobrou radu a poděkuju, protože mi jeho rada velmi pomohla. Než vylezu nahoru, to si teda dám. Fouká ledový vítr a bolí mě hlava. Prudký výstup nahoru. Když se tam vyškrábu, vidím dva stromy, kde by se dala pověsit hamaka. Kilometry daleko jsem žádné takové neviděl a v budoucnu už žádné takové nepotkám. Díky Bože. Docela dlouho vychytávám hamaku a krycí plachtu, bohužel plachta vzhledem ke stromům nejde napnout jinak než po větru, takže dovnitř profukuje, ale bude to v pohodě. Vařím si pod plachtou a koukám na zasněžené vrcholky hor a horské ledovcové vodopády. Poté si slavnostně lehám do nové hamaky pod plachtu, která předchozí noc posloužila jako stan. Tohle vybavení jsem koupil spíše do džungle, ale dá se to. Jsem hodně vysoko, je to zajímavý pocit, viset jako hmyz v kokonu v takové výšce, říkám si. Otevřu si knihu Pravdivé halucinace od Terrence McKenny, kterou čtu znova po mnoha letech a čtu nejen o hmyzu, ale vidím také tyto řádky: „Harnerův výzkum mezi Jívary nezůstal osamocen. Od samého počátku etnografického výzkumu v Amazonii se ve zprávách objevovaly spekulace a nepotvrzené údaje o magických exkrementech, tajemnou silou nadaných psychofyzických látkách, vycházejících z lidského těla za asistence halucinogenů a písní. Připomělo mi to alchymistické rčení, že tajemství se skrává v lejnech.“ – No vida, když to říká i milovaný a světově respektovaný psychedelický guru Terrence, možná nejsem jen obyčejnej hovnař, ale hovnař na dobré cestě. Přijde mi to úsměvný taky díky tomu, že v Peru jsem jen díky aktuální práci v Anglii, kde ošetřuji ochrnuté lidi, neboli jak říkáme s kolegy slangově naší hantýrkou „utírám“ – from da shit to da hotel Paradajs. Bolí mě pravá polovina hlavy, jdu spát.

spaní v hamace
spaní v hamace

V noci jsem měl kvanta snů, v jednom z nich ke mě přišel jeden šaman, který mě kdysi dost ovlivnil, s reakcí na téma které dlouhodobě řeším, aneb jak moc daleko můžu zajít v cestě rostlin a jaká je moje vůle a odhodlání, to že mě to od mala přitahuje jak magnet ja jasný, ale jsem tady proto, že bych se rád dozvěděl, jak moc s tím můžu v budoucnu potenciálně prakticky pracovat. A říká „Ty už ale jsi připravený být šaman, jen tě namotávají stále chapadla západní civilizace“. Hmm.

Celou noc mě bolela hlava a budil jsem se zimou, ale za ten pocit viset v 4000 + m to rozhodně stálo. Stoupal jsem pár hodin nahoru a cca 3 km před nejvyšším bodem treku jsem si dal Kaktus, více než včera.

dsc00374

dsc00375

dsc00382

dsc00387
Punta Yanashallash 4700 m

Nahoře v nejvyšším bodě Punta Yanashallash 4700 m už působil, nádhera, ledovcová jezera a obří hory. Co vám budu povídat, extatické pocity násobené okolní přírodou.

dsc00388
Punta Yanashallash 4700 m

Poseděl jsem, zažongloval jsem a bylo mi hej. Napil jsem se trochu mírně nahnědlé vody z jezera, protože mi došla a šel jsem dolů do údolí směrem kemp. Po pár minutách jsem našel krásný čistý pramen tekoucí dolů ze skály, radost, zase když jsem byl bez vody.

dsc00389
pohled z Punta Yanashallash do údolí
dsc00392
pramen

Pocit pití vody tekoucí z takových výšek byla rozkoš a slovo rozkoš pro mě i dost charakterizuje povahu Kaktusu, a navíc i jeho jemnost, přátelskost a nekonečná benevolence, to jsou charakterové rysy velmi odlišné od jiných rostlinných měničů, které učí naprosto rozdílnými, hrubějšími a agresivnějšími metodami, viz. Kudlanky operující s jakýmisi vesmírnými mlýnky na ego, najíždějící na mou hlavu a rozšlehávající nebohé ego na miliardy kousků na houbových výletech, kde jediné co platí je naprostá odevzdanost a víra v proces, jelikož odpor vyvolává pouze badtrip a pekelné vize. Kaktus je pro mě oproti jiným důraznějším rostlinným učitelům jako zájezd do lázní na regenerační pobyt, kde vás masírují nádherné thajky a šeptají vám do ucha „Neboj se, všechno bude v pořádku“, zatímco usrkáváte za zvuku manter heřmánkový čaj.

dsc00395
cesta do kempu

Někdy po druhé hodině odpoledne jsem došel do kempu a rozhodoval se co dál dělat, jestli jít dál směr Chavín, což bylo ještě 11 km a ujít alespoň kus, nebo zůstat. Nevadilo by mi ještě chodit, ale vzhledem k tomu, že v kempu bylo neobydlené tradiční obydlí, které bylo mým snem osquatovat a navíc se na nebesích začala shromažďovat oblaka, bylo jasno, zůstanu. Začal jsem se zabydlovat a vařit si. Najednou slyším mužské hlasy, tak jdu ven s tím, že je poprosím zda tam můžu přespat. Vysmátí vesničané chtěli 20 solů, usmlouval jsem to na 5. Můžu si rozdělat i oheň. Když dojím a jdu se vyčůrat za obydlí, z vykopané jámy na mě kouká jakási socha tribálního Boha (btw. podobně vypadající sošku jsem uviděl později na hostelu). WOW říkám si, místní si zde vymodelovali takový hliněný totem. Potom zjišťuju, že to je vize vyvolaná Kaktusem a že to je jen vykopaný drn uprostřed jámy 😀 Poté rozdělávám uvnitř oheň a jelikož podmínky jsou naprosto ideální, rozhoduji se dopít zbytek Kaktusu a udělat si osobní ceremonii v noci. Cítím, že je na to velmi vhodný okamžik, vše je jak jsem si vysnil. Vypil jsem Kaktus a psal jsem si. Pak mi vytekla baterka v čelovce, při jejímž vyndavání jsem si zapatlal prsty od té jedovaté tekutiny, tak jsem se šel umýt do potoku, kde jsem pro změnu šlápnul jednou nohou do vody. Pak už byl jen klid a do noci jsem seděl u ohně a pobrukoval si, než mi došlo dřevo. Bylo příjemné jen tak být a poslouchat zvuk ohně, bučení krav, ovce, psy, ptáky..

dsc00402

Ve snu přišel jeden člověk kterého znám jen přes internet a vedli jsme debatu na téma toho, jaké to je, když duchovní/ magická praxe začíná formovat okolní „fyzickou“ realitu dle naší vůle.

Ráno se probouzím krásně odpočatý, v noci bylo teplo. Uvařím si polévku a čaj a vycházím směr Chavín. 11 km dolů do konce. Pokecám s místním špatnou lámanou španělštinou a jdu.

dsc00419
kopce kolem Chavínu

Když přicházím odpoledne k Chavínu, první objekt který jde v dáli, x kilometrů daleko na konci údolí vidět, je chrám Chavínu.

dsc00430

Je to neuvěřitelně magnetické místo kolem kterého se tu dost točím, jen při psaní těchto řádek přišla za mnou nejvíce okouzlující žena, kterou jsem viděl za poslední měsíce, pochválila mi hudbu kterou jsem tu pouštěl odpoledne a sama od sebe mi řekla, že půjde do Chavínu, aniž by cokoliv věděla. Odpoledne mi psal kamarád z ČR, ať se připojím v lednu v ceremoniím, v Chavínu. A tohle se tu děje pořád. Jsem na správném místě a Logos to dává jasně najevo.

chrám Chavín
chrám Chavín

Když pak scházím do Chavínu, zjišťuju, že jdu přesně po stejné cestě, po které jsme tu šli naposled s kamarádem z Kaktusové ceremonie ve chvílích, kdy synchronicity byly nahuštěny do tak extrémních rozměrů, že už se člověk jen v úžasu směje. V chrámu jsou podzemní tunely, kudy lidé kdysi dokázali navést dvě řeky a celý komplex fungoval velmi sofistikovaně způsobem, že lidé byli dole na Kaktusových ceremoniích ve tmě zaliti zvukem vody a zvukem pískotu z mušlí, na které troubili kněží a to vše facilitovalo zjevně intenzivní procesy, kvůli kterým byli poutníci z širého okolí ochotni putovat velké vzdálenosti skrze hory a drsnou přírodu. A tradice zde pokračuje…

6 komentářů u „S Kaktusem přes hory zpět do Chavínu“

  1. Kdybych nebyl tak prizemni a dobrovolne svazany zapadnim svetem, uskutecnil bych takovejhle trip velice rad. Je to narez, rad to ctu a i se dost pobavim! Drz se, at se dari!

  2. Patriku jsem na tebe hrdá,zažil jsi něco co tě bude provázet do konce života,zažil si tu nádheru,surovost krásného peru pusu Hela

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *