1

Prvních deset dní v Peru, aneb Kaktus survival trip

Příslib jižní Ameriky se po dlouhých letech vizí materializuje.

5. října nad ránem dobaluji věci, vytáhnu si tarotovu kartu na cestu do Peru, Smrt, a jdu spokojeně spát. Spím dvě hodiny a letím na autobus, vyrážím na vysněnou cestu za rostlinnou medicínou. V Praze sedám do letadla a první slova která slyším z vedlejšího sedadla jsou “shaman, Peru, Amazon”, a to letím teprve do Amsterdamu, kde přespím a počkám na letadlo do Londýna. Noc na letišti a málo spánku. Ráno se dozvídám, že na Miami, kde přestupuji do Limy, se řítí hurikán. Doufám, že to stihnu. Ale letadlo do Londýna má velké zpoždění. Jsem dost nervózní při nekonečném čekání na start letadla, ale pak si pomyslím že věřím Universu, řeknu v duchu “letadlo leť” a přesně v tu sekundu se po hodině čekání nastartuje motor a letíme. V letadle se dějí další synchronicity.
Letadlo do Miami stíháme jen tak tak, díky tomu, že nás je hodně lidí, kteří letíme do Limy a přijede pro nás speciální bus kvůli zpoždění. V Miami další čekání, ale naštěstí stíháme odletět, jen tak tak než přijde hurikán- za pár hodin se zastaví na 24 hodin všechny lety, uf.

Lima

Žonglérská scéna Limy aneb jednoruký diabolista

V Limě se vyspím dvě noci a trochu se srovnám, navštívím žonglérský sraz a co nejrychleji odtud chci pryč, nemám rád velkoměsta. Rozhoduju se kam jet dál a vybírám si jedno z nejlepších lezeckých a trekových míst na světě, Huaraz, místo kde se po tisíciletí hojně používá Kaktus, medicína obsahující meskalin. Potkávám ukrajince V., který tam jede taky, tak jedeme spolu nočním autobusem.

Huaraz

Huaraz, město obklopené horami

Do Huarazu přijedeme ráno, všude kolem obří zasněžené hory, krása. Hned po obědě vyrážím lézt na blízké bouldery. Vidím ten spot, avšak chci se dostat ještě na jiné místo. Je tam jakýsi malý kaňon, kterým se snažím vylézt nahoru, táhne mě to tam. Avšak potom mi sklouzne můj nový drahý foťák z ramene, spadne z cca tří metrů dolů na kamen a odrazí se přímo do vody. Zrovna jsem nechal výjimečně otevřený zip. Skáču dolů, ve foťáku je voda. Věc, se kterou jsem plánoval dokumentovat a natáčet žonglérské video, což je má vášeň, se hned první den mimo Limu rozbije (doteď nefunguje). Jsem z toho docela špatnej, i když je to jen věc, kvůli tomu že nemůžu dělat projekty které chci. Foťák vysušuju a jdu dál.

Ihned jak vylezu nahoru, vidím zhruba osmimetrové meskalinové kaktusy San Pedro a celé místo zvláštně vibruje. Je mi jasný, že to není jen tak. Medituji, pomodlím se, dám oběť a vezmu si kus kaktusu, v mikině ho pak odnáším, zalezu si na kamenech a jdu se konečně vyspat.
Další den odnesu foťák do servisu. Vzpomínám si na sny, kde padám na kole, rozbíjím foťák a celá rodina se mi vysmívá že jsem neschopnej, takovej celoživotní neuvědomělej vzorec . Rozjíždí mi ta situace s foťákem celkem úzkosti, nejde o ten materiál, ale vnitřní věci. Taky se mi zdálo, že mi zmizelo z účtu spoustu peněz, obnos který ale naštěstí vůbec nemám, takže jsem v klidu.
Tento den vařím na hostelu Kaktus, který si chci vzít následující den na Santra Cruz trek v národním parku Huascarán, 4 denní 55 km trasu skrze hory a převýšení 4750 m, s výhledem na nejvyšší vrcholky And. Nakupujeme s V. věci a zásoby na cestu.
 
Santa Cruz trek – národní park Huascarán
 

Ráno vstáváme v šest. Snídám a obsluha hostelu mi tvrdí, že už nestiheme autobus k vesnici u začátku treku. Tak si říkám, že tedy asi není kam spěchat a pojedeme zítra. Na poslední chvíli se ukáže, že to prý stíháme a já se tedy bleskurychle letím dobalit, s tím, že jedeme. V mikrobusu si však vzpomenu, že jsem nechal opasek s penězi, kreditkou a doklady na posteli. Vyskočím tedy z auta, uháním na hostel pro ledvinku a pak jedu sám zpátky do vesnice, kde na mě čeká V. Necítím se ve své kůži, prve foťák a teď toto, je mi divně. Ten den navíc zjistím, že mi přepravci cestou z Limy někde vysypali pončo proti dešti z boční kapsy krosny, důležitou věc do hor, kde prší a je zima. Jedeme další mikrododávkou do vesnice, kde již začíná trek. Když tam přijedeme, už je mi nějak divně. Po deseti minutách chůze se mi dělá velmi zle. Hlava jak střep, mám sračku a špatně se dýchá. Výšková nemoc. V. říká, že bych měl jít dolů, ale že on půjde na cestu a nebude čekat, jelikož musí za pár dní pracovat na PC a chvátá. To se mi teda nechce, se vzdávat. Žvýkám Koku proti výškové nemoci a beru si čínské léky na migrénu. Zkusím jít dál. Po minutě mocně zvracím. V. i nějací kolemjdoucí říkají, že bych měl jít dolů. V. si tedy bere půlku jídla, stan a plynovou bombu a jde na trek. Já jdu dolů do vesnice, nechce se mi v tom stavu jet x hodin zpátky do Huarazu, tak si lehám na trávu a na chvíli usnu. Pak mě vzbudí déšť. Jdu k nějakému domu, dám pár solů lidem z vesnice a jdu se u nich vyspat.
 
Zkouška
Další den ráno vstávám a přemýšlím co dál. Nemám stan, nemám na čem vařit, protože tyhle věci jsme měli sdílet, nemám pončo, mám jedny superlehký bavlněný kalhoty, kraťasy, dvě mikiny, dvoje minimalistický boty s podrážkou 2-3 mm, celkem těžkej batoh s x věcma který jsem nechtěl, aby někdo po tom všem ještě ukradnul a jídlo. No, ale v neposlední řadě mám navařenej Kaktus a pocit, že jde o průvodní zkoušku na téhle důležité výpravě do jižní Ameriky. Tahám si Tarot, karty Síla a Hvězda. Každej kdo zná karty ví hned jaký je poselství, když to hodně zjednoduším, něco jako “neboj neumřeš, hlavně se neposer a drž se záměru a všechno bude OK, Vesmír tě podpoří a pomůže ti”. Ve výkladu jsou naprosto konkrétní věci o tom, jak jde jedinec do hor, pochybnosti o zvládnutí výzvy, důležitost pokory před majestátností Hor a Všehomíra atd. Je to jasný, tohle je výzva, buďto budu máslo a půjdu domů, nebo obstojím ve Zkoušce. Balím se a jdu nahoru.
 

Začátek treku

Po nějaké době potkávám nějaký páreček, který mi daruje pončo. Dík. Jdu x hodin dál. Sedím u horské řeky a přemýšlím, jestli na to mám, kde budu spát atd. Na tuhle výpravu si většinou lidi berou nosiče a průvodce a platí za to hodně peněz. V tu chvíli prochází nějaký chlapík, pozdravíme se, jde dál, ale hned se zas vrátí a ptá se mě, jak to jde. Po tom, co mu vysvětlím situaci, mi nabízí přespat u něj jednu noc ve stanu. Super, Vesmír funguje. Je to Ital, P. Potom přichází ještě slečna z Argentiny E., potkali se v autobusu cestou sem. Jdeme dál a po cestě si dávám Kaktus. Kaktus se po tisíce let tradičně využívá nejen při ceremoniích, ale i při dlouhých výpravách v extrémních podmínkách, při hledání vizí (Vision Quest), ke spojení se svými duchovní mi průvodci, k potlačení hladu, zimy, atd. Konzistence nápoje je hořký sliz, naštěstí jsem to obří množství vyvařil na mnohem menší objem, takže se to dá. Dám si trochu a po pár hodinách, když už vím jakou sílu očekávat, další. Odpoledne dáváme tradiční oběť v podobě Koky horám, aby nás nechaly projít. Příroda je krásná, prší a v podvečer zastavujeme na prvním místě kde se dá kempovat. Vaříme skvělou večeři, potom jdu umýt do řeky nádobí a pozoruju západ slunce v kaňonu. Nejlepší umývání nádobí v životě. Povídáme si, vidím že máme dost společného s E., zajímá se o podobné věci a má ruské rodiče, tudíž Slovanka.
 

Krásy hor

Druhý den vstáváme brzo, protože slunce je jen dopoledne, kolem oběda se většinou zatáhne a pak se jde v dešti. Tento den chceme vystoupat k jednomu jezeru, odkud se dá vidět Artesonraju (6025 m), hora, kterou má v logu filmová společnost Paramount. Dávám si zase Kaktus a je to skvělé. Na psy punk travellerské tůry naprosto ideální věc. P. jde napřed, protože má mnohem lehčí batoh než my. Jdeme hodně dlouho vyschlým korytem řeky od jezera, kde jsme kempovali. Ptáci, krávy, mrtvý krávy, psi, kostry, voda, obří vrcholky hor. Cesta celkem náročná, kameny, prší, zima.
 
Cesta k jezeru
 
Dáváme Koka oběť. Horské jezero je krásné, i když prší a je velká zima. Modré jezero a ledové kry. Cesta s E. mi připomíná jeden psychedelický výlet ve španělských horách s jednou slečnou (zdravím) a mám úsměv na rtech. Potkáváme nějakého australana a ten se ptá, zda je E. průvodkyně 🙂 Pro mě svým způsobem ano, oba mi s P. velmi pomohli. Jdeme pak směrem k dalšímu kempu, mám šortky a mikinu, pořád prší a na nohou mám milion komárů. Pablo šel napřed takže spím u E.. Sendviče, pokec, pohodička.
 
Probuzení
 
Punta Union – 4750 m
Další ráno vyrážíme a dávám si třetí, poslední Kaktus této výpravy. Těším se až budu na vrcholu v 4750 m na Kaktusu peakovat. Prší, jdu v minimalistických promočených botech s 3 mm podrážkou, ale to je právě super, že jde všechno cítit a člověk se lépe spojí s okolím. Ale není to pro každého. Tento den je největší stoupání, s tím cca 20 kg batohem chuťovka. Jdeme tři hodiny prudce do kopce. Nakonec vylézáme na vrchol 4750 m, Punta Union. Zalévá mě rozkoš, známý pocit omastčího psy punk travellerského zadostiučinění, který tak miluji. Slavnostně zařvu a užívám si záplavu omastku na mých receptorech. Přípíjím na oslavu Kokovým čajem od nějakého dobrodruha. Máme nádherný výhled na stranu údolí odkud jsme přišli, kde už přestalo pršet. V tu chvíli na nás symbolicky zasvítí Slunce. Cítím se skvěle.
 
Punta Union – 4750 m
 
Na druhé straně hor ale prší. Jdeme s nějakou skupinou kterou jsme potkali v předešlém kempu. Když vidím jejich zkoksovaného průvodce který si pouští největší hity let 80. a 90., vůbec jim to nezávidím. Zkouší nějaký věci na E., ta ho ale hned prokoukla. Něco jsem četl o mentalitě některých peruánských žen, které se manipulativními metodami snaží namotat nadrženého gringa, takzvané „bricheras“, a tento týpek vypadá jako jejich mužská podoba, což je tady celkem běžné.
Do posledního tábora jdeme cca 5 hodin z kopce v dešti. Občas uklouznu na blátě, ale vždycky to vychytám, připadám si jako když surfuju a E. se mi směje. Když tam přijdeme, vysvitne slunce. Kemp je u nějakého italského kostela který obývají místní lidé, nějaký krávy a kůň. Pověsím si hadry a moje sexy pižmo přitáhne krávu, která je začně oblizovat. E. se mi směje. Pak chci dát poslední challenge, koupel v ledovcové řece, finální očistu, připojuje se ruso-izraelec A. Restart v řece, A. málem vezme proud, slastný pocit po koupeli. Utřu si psí hovno z boty, vaříme jídlo a jdeme spát.

Další den už jen sejdeme pár hodin do vesnice, nabere nás mikrobus a jedeme do Huarazu.
Jsem rád, že jsem neuhnul a dal jsem tento trek, Kaktus v horách byl neuvěřitelný a ve spojení s přírodou, fyzickou námahou a podmínkami to bylo přesně to, co jsem potřeboval, abych se poléčil, velmi mi to pomohlo se dát do kupy. Level up.
 
 
Chavín
Ihned po příjezdu do Huarazu se potkáváme s českým kamarádem J., který se Kaktusu věnuje hlouběji. Mám velkou radost, že jej vidím. Dáme si večeři a E. jede domů do Cuzca. A my jedeme do Chavín de Huantar, do místa, kde se po tisíce let dělají Kaktusové ceremonie, s plánem si dát Kaktus v chrámu, který se k tomuto účelu postavil cca 1200 let př. n. l. Toto místo obývaly pre Incké kultury, hlavně Chavín. Scházeli se zde lidé z dalekých krajů za účelem připojení se k ceremoniím atd.
 
Chrám Chavín de Huantar
 
Potom co se vyspíme, mě J. bere do chrámu a potkáváme se s jedním místním, který nám může udělat ceremonii v chrámu. Když je J. někde pryč, smějeme se na sebe s nějakou ženou s dítětem. Poté chceme jít před ceremonií do místních termálů, jdeme přes náměstí, kde mluví do mikrofonu nějaký brazilec a plné náměstí místních jej poslouchá. Vyzývá nás ať tam jdeme. Jako jediní gringové tam jsme pro ně atrakcí. Podíváme se na sebe s J. a jdeme k mikrofonu. Ptá se odkud jsme, jak se nám zde líbí a zda jsme přijeli jako turisti, nebo lovit místní ženský. Říkáme žertem že to druhý a všichni se smějou. Cestou dál potkáme onu ženu z chrámu, J. se zastaví a pozdraví se s ní, jelikož je to jeho česká kamarádka a neviděli se přes rok. Je jasný že to není jen tak. Poté jdeme s ní za dalšími lidmi, je tam i místní curandero (léčitel, šaman) a výzývají nás, ať jdeme na ceremonii večer s nimi. Cítíme, že s nimi to bude lepší než s tím prvním, takže kývneme. Celý den jsme bombardováni velkým množstvím synchronicit. Dáme si Mapacho (Tabák) na kopci a večer vyrazíme s ostastními narvaní v taxíku vysoko na kopec, se dřevem a zásobami. Vystupujeme a jdeme v dešti nahoru, kde bydlí místní žena, manželka jiného curandera. Ceremonie se odehrává v takovém kulatém podkroví. Dostáváme hektolitry mapacha do nosu, curandero připravuje prostor a zpívá. Je nás šest. Později dostáváme medicínku, každej dva velký hrnky. Profouká nás Tabákem. Pak se balím do spacáku, poslouchám jeho léčivé písně icaros a nějakou dobu i spím. Občas se vzbudím a zas pospím, vím, že to je po tom treku dobře a tělo si žádá své. Když se znovu vzbudím, mužská část je venku u ohně, jdu tam. Curandero zpívá krásně. Tančíme kolem ohně. Noc připadla přesně na zvláštní úplněk, kdy měsíc je velmi blízko, ani se nedivím že to tak je načasované, většinou to tak s podobnými rituály bývá. Maestro zpívá konkrétní písně na různá témata, řeší se hodně rodina, já se velmi soustřeďuji na otce, matku a i celý zbytek rodiny. Modlíme se a dáváme oběti pro zdraví blízkých. Hodně přemýšlím nad svými mongolskými kořeny, což je téma, o kterém se v rodině moc nemluví. Curandero mě upozorňuje na tuto linii předků, a že prý mám krev válečníka. Ostatni přitakávají, že vypadám jak voják (to je onen člověk a jeho linie, na kterého jsem myslel). Kraj kolem Mongolska je prý nějak i geneticky/ energeticky propojený s Peru a chrám Chavín s nějakým chrámem tam. Zajímavé napojovačky a regrese. Kaktus je dost jemný a celkem slabý, dva a půl hrnku které jsem celkem měl jsou slabší, než pár loků z Kaktusu který jsem vařil já, ale práce curandera je velmi dobrá, kvalita, rozhodně si nestěžuji, ba naopak. Dávám si ještě půl hrnku. Takhle posedáváme u ohně do svítání a dál. Krásný pohled na okolní kopce, jsme hodně vysoko. Miluju to tady, místní energie je velmi přitažlivá. Dopoledne odcházíme zpět do Chavínu. Cestou vidíme nějaké zvláštní obydlí, centrum. Nakoukneme dovnitř a zjišťujeme, že to je Kaktusové centrum nějaké postarší rozzářené američanky z Kalifornie, která mi velmi nápadně připomíná jednu mou starší kamarádku, která má podobnou povahu. Podoba je neskutečná. Prý to byl její sen a tak to postavila během dvou let. Dáme sprchu na hostelu a jedeme do jiného města navázat kontakt s dalším curanderem, pak jedeme zpět do Huarazu, J. odjíždí do Limy a já jdu konečně spát. Rozhodně chci zde zůstat nějakou dobu, dát treky po okolí Huarazu a Chavinu, lézt, pracovat s Kaktusem a užít si to tu před cestou do džungle, kam mě to táhne.

Stay tuned…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *